Liberecký kraj je rozlohou druhý nejmenší (po Praze) i počtem obyvatel (po Karlovarském kraji) a co do divadelní tradice je poněkud rozporný: zatímco jeho tři západní okresy byly před válkou většinově německé, semilský okres v Krkonošském podhůří naopak patří k českému vlasteneckému obrození – a to i a právě na poli divadelním.
Už to, že jména obcí jako Bozkov, Vlastiboř, Zásada nebo Vysoké nad Jizerou jsou zároveň přízvisky zachovaných lidových her tzv. sousedského, respektive selského lidového barokního divadla, mluví samo za sebe. A k Semilům se váže i starý loutkářský rod Majznerů (či chcete-li Maisnerů, Meissnerů, Meiznerů nebo Maiznerů či dokonce Meistnerů), byť jejich kořeny vedou do Vrchlabí a Nové Paky.
Tak začíná v Loutkáři 5/13 osmé pokračování seriálu Luďka Richtera, které doplňuje rozhovor s amatérskými loutkáři Magdou Hejralovou, Rudolfem Krause, Jiřinou Polanskou, Dádou Weissovou a Petrem Zárubou.
Jak jste Vy osobně přišla k loutkám a loutkovému divadlu?
Moji rodiče a prarodiče byli/jsou aktivními herci. Už od malička jsem je na loutková představení doprovázela na „bidýlku“. Aktivně jako vodič od r. 1998.
A jak (a kdy) k souboru?
Taktéž od malička, kdy jsem doprovázela jako dvouleté dítě svého dědečka, coby domovníka po divadle. Aktivně jako uvaděčka na KDP od r. 1998.
V čem vidíte podstatu amatérismu?
Amatérismus? Co je to amatérismus? Já osobně toto slovo vnímám negativně, jako něco, co se nevede. Výstižné slovo pro nás je ochotníci. Sorta lidí, které spojuje nadšení k divadlu a potřeba nadšení předávat dalším lidem, aniž by za to brali plat. A prakticky tak předávat kulturu tam, kam se za normální situace profesionální divadla nedostanou (kdo by to zaplatil?).
V čem vidíte přednost amatérského loutkového divadla, v čem je jeho kouzlo – ať už oproti loutkovému divadlu profesionálnímu nebo oproti divadlu hereckému?
Nemám zkušenosti s profesionálními loutkáři, nemůžu porovnávat.
Kouzlo v našem loutkovém divadle vidím v historii – to že rok co rok ožívají naše loutky, aby zahrály nejmladším a vlastně i dospělým svoje představení. Příštím rokem (2014) to bude už 90 let!
Oproti jevištnímu herectví vidím velkou výhodu v časové (ne)náročnosti a hravosti, možnosti i pro méně odvážné herce i neherce (nejsou vidět, jen slyšet).
Co Vás v něm a na něm zajímá, oč Vám jde, čeho byste chtěla docílit?
Celý divadelní soubor Krakonoš je určitá srdeční záležitost. Je to živá tradice, kterou se všichni, co k našemu divadlu mají vztah, snaží udržet ve všech svých odvětvích – včetně toho loutkového. Náš cíl je prostý – udržet tradici živou.
Co pro Vás je loutka, proč ji používáte?
To se nedá popsat, to se musí vidět a ohmatat Je to kouzlo, loutková fascinace – něco, co když Vás chytne, už vás nepustí.
Jak vybíráte témata, náměty, předlohy?
I když ve fundusu máme na 200 loutkových her, ne všechny jsou pro naše loutky hratelné. Více méně opakujeme zhruba 10 upravených her, které jsou pro dnešní náročné děti nejpoutavější. Momentálně se snažíme nalézt takové hry, co by se daly uskutečnit v našich podmínkách- omezený prostor, omezená pohyblivost marionet. To je běh na dlouhou trať, naši předkové byli velmi poetičtí
V jakých podmínkách pracujete: prostory, nájmy, fundus, peníze na materiál, placení spolupracovníci, cestování, sponzoři, honoráře, vstupné?
Vlastníme svoji divadelní budovu, což je nepředstavitelná výhoda. Prozatím jsme velmi skromní a využíváme věci, které nám zanechali naši předkové. Máme stálou nepřenosnou scénu. Náklady jsou minimální, hradí se ze spolkové kasy. Sponzory jako takové nemáme, jen příležitostné. V dnešní době se snažíme – neúspěšně, dosáhnout na granty. Všichni herci hrají dobrovolně, bez nároku na peněžitý honorář. Vstupné máme 30,- děti, 40,- dospělí (vzhledem k vysokým procentům za autorská práva, která odvádíme Dilii, budeme nejspíš nuceni cenu zvednout). Od roku 1997 je k dispozici i mobilní scéna, věrná kopie stálé, byla zhotovena ze starých oken a putovala poprvé s loutkáři do Francie na mezinárodním loutkový festival v Dives sur Mer (což považujeme za největší úspěch). V r. 1999 se pak uskutečnilo týdenní turné po Francii. Naposledy jsme s ní vyjeli do Liberce a Jablonce nad Nisou. Vzhledem k tomu, že přenosná scéna je náročná na financování dopravy a v neposlední řadě i pro loutky a jejich scénu, prozatím nikam nevyjíždíme a hrajeme na stálé scéně doma ve Vysokém.
Co vás trápí, z čeho máte radost?
Naše loutky, kulisy i většina rekvizit jsou s výjimkou několika válečných let nepřetržitě užívány. Dnes už nesou známky opotřebovanosti a nutně volají po odborné pomoci. Od roku 2010 se snažíme dosáhnout na grant na rekonstrukci loutkové opony, loutkových scén a v neposlední řadě loutek samotných. Zatím, díky byrokratickým průtahům, bohužel bez úspěchu. A tak mimořádný ucelený soubor historických loutek dál bude doufat, že někdy někdo přispěje. Divadelní spolek Krakonoš tak velkou částkou těžko kdy bude disponovat. Radost mám z výrazného omlazení loutkového souboru, majícího zhruba 15 stálých členů.
Jak často zkoušíte a jak dlouho trvá nazkoušení jedné inscenace?
K nazkoušení nové hry je potřeba cca 5–6 zkoušek na hodinku, dvě. Staré inscenace vyžadují 2–3 zkoušky.
Kolik máte premiér za rok?
Obvykle dvě. Minulý rok byli tři.
Jak často hráváte a kde?
Máme tzv. dvě sezóny – zimní (únorové prázdniny) a letní (prázdninové) úterky. Každá sezóna nová inscenace. Taktéž hrajeme o vánočních svátcích anebo na objednávku. Vždy na domovské scéně.
Pro jaké publikum hrajete?
Loutkové inscenace jsou směřovány pro děti od 3 let. Dříve chodíval jeden dospělý s kupou dětí, v dnešní době chodívají děti – dospělí půl na půl. Musím říct, že dospělý divák mnohdy hru prožívá víc než jeho dětský svěřenec. Zažíváme menší boom v návštěvnosti. A to je hlavní podnět pro hraní loutkového divadla.
Doslov: Vrátila jsem se k loutkám po SŠ, VŠ jako slepá k houslím a hned jako principálka, plná ideálů a samozřejmě nedořešených detailů, které se potom na zkouškách stávaly menší přítěží. Sama za sebe jsem pyšná na své loutkáře. Moc nereptají a všechny moje výmysly plní a já jsem jim za to vděčná. I za plný sál spokojených a nadšených diváků, pro které to vlastně všechno děláme.
Jak jsi ty osobně přišel k loutkám a loutkovému divadlu?
Už v nejútlejším věku, otec byl principálem loutkového divadla. A tato jeho záliba se odrážela i v hraní si s námi dětmi. Nejdříve nám předehrával v malém divadélku pohádky, které chystal pro loutkové divadlo. Později nám udělal o něco větší divadélko, kde jsme už hráli my.
A jak (a kdy) k souboru?
Současný soubor jsem založil tak, že jsem sesbíral zbytky z původního divadla, ať už lidí, loutek atd. skoro všechno zmizelo v porevoluční době. (Spojáček nefungoval v letech 1988–1993.) Chtěli jsme vrátit dětem Kašpárka. (Původní soubor hrál výhradně jen v kukátku „Kašpárkoviny“.)
V čem vidíš podstatu amatérismu?
Nejsi ničím vázaný. Ať už v kladném nebo záporném smyslu. Volnost ve výběru inscenací, témat a forem.
V čem vidíš přednost amatérského loutkového divadla, v čem je jeho kouzlo – ať už oproti loutkovému divadlu profesionálnímu nebo oproti divadlu hereckému?
Otázka, na kterou neumím smysluplně odpovědět.
Co tě v něm a na něm zajímá, oč ti jde, čeho bys chtěl docílit?
Náš soubor se ubírá dvěma směry. V prvním jde o zachování tradičního pojetí divadla Spojáček. V druhém je to hledání nových forem a možností vyjádření. Cíl je však stejný dobrý pocit z dobrých představení, plného hlediště a spokojených diváků. V neposlední řadě i vlastní sebeuspokojení.
Co pro tebe je loutka, proč ji používáš?
Loutka či spíše loutkové divadlo je jedinečný, nezaměnitelný svět kouzla, ve kterém se neživé věci proměňují v živé.
Jak vybíráte témata, náměty, předlohy?
Podle intuice, chutě a nálady.
V jakých podmínkách pracujete: prostory, nájmy, fundus, peníze na materiál, placení spolupracovníci, cestování, sponzoři, honoráře, vstupné?
Stálou scénu – marionetové okénko – máme v DDM Větrník, kde jsme za to, že vedeme loutkový kroužek (dětský a dospělý) a hrajeme jednou měsíčně, zadarmo. Jinak si vše nakupuje z vlastních prostředků, které si vyděláme při výjezdech a Mikulášských besídkách. Máme loutky a kulisy z fundusu, i když v poslední době se snažíme na každou novou inscenaci si sami udělat nové.
Co vás trápí, z čeho máte radost
Nevyhovující prostory – divadlo udělané ve třetím patře bez výtahu v podkroví se sloupy v hledišti i jevišti. Finance – bez grantů i sponzorů. Lhostejnost institucí velkého sportovně založeného, a na dlouhou dobu zadluženého, města. Radost máme z toho, že to ještě šlape a že se daří.
Jak často zkoušíte a jak dlouho trvá nazkoušení jedné inscenace?
„Zkoušíme“ 2x týdně 2 hodiny a podle potřeby (před premiérou) i vícekrát. Práce s dětským souborem 2x týdně 1,5 hod. Každá inscenace potřebuje jiný čas, v průměru 3–6 měsíců.
Kolik máte premiér za rok?
Jednu až dvě.
Jak často hráváte a kde?
Jednou měsíčně dvě představení u nás v DDM. Pak různé výjezdy – přehlídky, kulturní akce, po památkách, Mikulášské besídky atd. V průměru čtyřicet za rok.
Pro jaké publikum?
Většinou pohádky pro děti 4–9 let. Publikum je velice různorodé.
Jak jsi ty osobně přišla k loutkám a loutkovému divadlu? A jak (a kdy) k souboru?
Pominu-li návštěvy loutkového divadla v dětství s rodiči (v Jablonci bývalo v prostorách dnešního kina v Kamenné ulici), pak mám na obě otázky společnou odpověď. Přišla jsem k nim tak, že jsem v roce 1980 založila Kubíkovo divadélko. Tehdy jsem se vracela po mateřské do práce a rozpadal se místní ochotnický spolek, kde jsem před tím hrála. Nebylo kde pokračovat. Kolegyně v práci mi vnukla myšlenku věnovat se loutkám. Našla jsem zřizovatele, v té době to tak muselo být a postupně se nabalovali nadšenci loutkoherci. Už v roce 1981 jsme se zúčastnili coby seminaristé Loutkářské Chrudimi, což nám vydrželo dodnes. Jezdíme pravidelně – nejen noví, ale občas i bývalí členové.
V roce 1991 jsme se osamostatnili a soubor se přetransformoval na spolek pod názvem Vozichet.
V čem vidíš podstatu amatérismu?
Oprostím-li se od pejorativního označení „neodbornost“, jde o hrdé označení lidí, které bez rozdílu pohlaví, věku, materiálního zabezpečení, rodinných poměrů, politických názorů či náboženství a dalších nedůležitých rozdílností spojuje jeden koníček. V našem případě amatérské divadlo.
V čem vidíš přednost amatérského loutkového divadla, v čem je jeho kouzlo- ať už oproti loutkovému divadlu profesionálnímu nebo oproti divadlu hereckému?
Snad jsem už částečně odpověděla v předchozích řádcích. Vedle sdružování v nádherném společenství lidiček naladěných na stejnou seberealizační notu je pro nás určitě osvobozující, že nejde o zdroj obživy. Tím, že nejsme jednou pro vždy odborně vzděláni (ale máme dílčí možnosti na seminářích), je stále co objevovat (byť leckdy dávno objevené) a vymýšlet. Každá nová inscenace je dobrodružná výzva pro kolektivní tvoření i seberealizaci.
Co tě v něm a na něm zajímá, oč ti jde, čeho bys chtěla docílit?
Zas mám pocit, že odpověď je načrtnuta už výše, ač nerozebírám co v něm a co na něm. Snad rovnou k tomu cíli, byť na to nemám zpracován žádný systém ni plán. Spíše jde o přání – mít kolem sebe tvořivé lidi, dobrou partu a společně vytvářet představení, která přijmou naši diváci. Pokud ho ocení i odborná porota a lidi, jejichž úsudku si vážím, nebudu zastírat – toť příjemný bonus navíc.
Co pro tebe je loutka, proč ji používáš?
Loutka pro mě osobně i celý ansámbl je zkrátka nutnost. Protože nemáme ustálený fundus, ale pro každé představení tvoříme nové, je to vždy výzva, závod s časem, souboj s materiálem a naší nešikovností a po dokončení NĚCO, co milujeme.
Jak vybíráte témata, náměty, předlohy?
Hledáme i (ne)nalézáme společně. Bez přehnaného sebevědomí musím přiznat, že dost často ostatní přijmou můj námět, k němuž mám jakési neodolatelné tvůrčí puzení. Upřímně, běda, když to nastane! Společně se pak dobíráme tématu, které nás v předloze oslovuje. Hledání a zkoušení je rozhodně hódně zajímavá a dosti dlouhá fáze. Tedy, povětšinou.
V jakých podmínkách pracujete: prostory, nájmy, fundus, peníze na materiál, placení spolupracovníci, cestování, sponzoři, honoráře, vstupné?
Působím jako pedagog volného času v místním domě dětí, kde vedu dramaťáky. V uvedeném zařízení má náš spolek dlouhé roky vynikající zázemí. Momentálně jsme zde vedeni jako kroužek, členové platí školné. Materiál, dopravné či naši účast na seminářích pořizujeme z honorářů za odehraná představení. Město Jablonec má vypracovaný systém finanční podpory neziskové kultury. My podáváme žádosti v době výročí nikoliv na činnost, ale na akce, které pořádáme pro veřejnost – interaktivní výstavy loutek či dny plné pohádkových představení.
Co vás trápí/pálí, z čeho máte radost?
V rámci souboru prožíváme soukromá trápení a těší nás soukromé radosti ostatních. Leč upřímně, spíše okrajově. Setkání ve zkušebně nás z každodenního života přenáší do jiné dimenze mimo realitu. Starosti souboru – například dopravu loutek, výrobu scény – řešíme společně, radost míváme z povedeného představení a společné akce. Každoročním vrcholem společného prožitku je pro nás účast na Loutkářské Chrudimi, kam jezdíme na semináře či jen tak na čumendu.
Jak často zkoušíte a jak dlouho trvá nazkoušení jedné inscenace?
Od září zhruba do konce roku míváme pravidelné tříhodinové zkoušky jednou týdně. V klidu a pohodě „přemýšlíme“, co budeme dělat. Pokud se rozhodneme jet na přehlídku – je v březnu – vypuká v lednu a únoru zběsilý kolotoč zkoušek. Scházíme se všichni, po skupinkách i jednotlivcích několikrát v týdnu včetně víkendů. Internetovou poštou lítají příkazy, přání a scénáře s dovětkem „Bacha, drobné změny!“ Totálně vyždímaní máme koncem února první předváděčku pro rodinu a ty příznivce, kteří jsou schopni syrovou předpředpremiéru zkousnout.
Kolik máte premiér za rok?
V posledních letech jednu maximálně dvě premiéry.
Jak často hráváte a kde?
Obé je hodně různé, jde o zhruba čtyři desítky představení ročně odehraných tam, kam si nás pozvou. Hrajeme ve školách mateřských i základních, na různých festivalech a divadelních setkáních, na jarmarcích, oslavách dne dětí, při křtu koní a dalších akcích. V tělocvičnách, v kinech, hospodách, v divadlech, na náměstí. Uvnitř i pod širým nebem.
Pro jaké publikum?
Publikum bývá různé – dospělí i děti, povětšinou mile naladěné a vstřícné. Hodně záleží na typu akce a na prostředí, kde se představení odehrává. Rozdíl v publiku samozřejmě zaznamenáváme, především v mateřských školách. Neoslovují nás příliš ukázněné respektive zkázněné děti. Je znát, kde jsou na divadlo připravené, zvyklé, sice pozorně sledují, ale po svém „zasahují“ do děje a nikdo je neokřikuje. To nás baví stejně jako zpětná vazba od učitelek, pokud následně představení s dětmi „rozeberou“.
Jak jsi ty osobně přišla k loutkám a loutkovému divadlu?
S loutkovým divadlem jsem se potkávala asi jako každé dítě. Představení pro školky a občas s rodiči. Z nich si moc nepamatuji. Jediný vjem, který ve mně zůstal, bylo představení o Hurvínkovi, který jezdil na motorce v kouli smrti, a pak si také vzpomínám na jedno představení se strýčkem Jedličkou, kde jsem musela chrochtat jako prasátko. Občas nějaké loutkové divadlo v televizi, ale to mě nebavilo. Domnívala jsem se, že to mám s loutkovým divadlem jednou pro vždy vyřešené.
A jak (a kdy) k souboru?
V pubertě jsem začala závidět své kamarádce Evě, že chodí se svou starší sestrou na nějaké zkoušky a tak jsem se vnutila. Tehdy začala má kariéra. Nejprve – podrž, podej. Pak řekni, udělej a nakonec hlavní role v prvním tzv. moderním pokusu – Beránci a ospalý čert. A hned ocenění. Pak Lidová konzervatoř v DRAKu v Hradci Králové, nespočet seminářů a víkendových (S)hledání a Setkání a tak je to do dnes.
V čem vidíš podstatu amatérismu?
Pro mě je to v tom, že děláme jen to, co chceme a kdy chceme a s kým chceme. Jinak, co se vlastní tvůrčí práce týká, přijde mi stejná jako u agentur nebo profesionálů.
V čem vidíš přednost amatérského loutkového divadla, v čem je jeho kouzlo – ať už oproti loutkovému divadlu profesionálnímu nebo oproti divadlu hereckému?
Po posledních zkušenostech s profesionálním divadlem, ať už loutkovým nebo hereckým, musím říct, že hlavně v tom, že mám pocit, že mi ještě pořád něco hledáme. Že nejdeme na první dobrou a taky, že se nemusíme tak trmácet, abychom se uživili. Baví mě nabízet dětem „zážitek“. A když zavolají na vlka, aby nejedl Karkulku, protože… protože… protože je kyselá.., tak to se mi zatetelí srdce. Když se přijdou podívat na loutky a hledají kouzelníkův hrad ve scéně z hadrů a světel, když vidí celého obra, i když mu čouhá jen jeden vous, no prostě krása. Myslím si, že je to opravdu v tom, že my si hrajeme.
Co tě v něm a na něm zajímá, oč ti jde, čeho bys chtěla docílit?
Já už vcelku žádné velké ambice nemám. Chci hrát divadlo a podílet se ještě na pár dobrých kouscích. Ale zajímá mě, jak mladí loutkáři pracují s metaforou, jakou mají fantazii (Maximov, Športniki, Tate Yumni…). Ale jen v čistě inspirační rovině. Protože už dávno vím, že je to stejné, jak když jsem moc chtěla dělat poetické hudební divadlo jako „C“ ze Svitav. No to prostě neumíme.
Co pro tebe je loutka, proč ji používáš?
Mám pocit, že přes loutku dokážeme daleko lépe sdělovat některá (téměř všechna) témata. Pro mě to není berlička, ale další kolega.
Jak vybíráte témata, náměty, předlohy?
Tak to je fakt velmi různé. Ale obecně lze říct, že jsou to pohádky, ze kterých děláme komedie. Předlohou je obvykle dětská literatura, kterou si zdramatizujeme. Nebo naše autorské texty.
V jakých podmínkách pracujete: prostory, nájmy, fundus, peníze na materiál, placení spolupracovníci, cestování, sponzoři, honoráře, vstupné?
Stále ještě zkoušíme u kolegy Motýlka ve sklepě. Fundus máme za ta léta (37 let) svůj a poměrně rozsáhlý. Máme divadelní auto, kterým se dopravujeme. Sponzory ani granty nevyužíváme. Hrajeme na základě smlouvy uzavřené s pořadatelem a fakturujeme. Jaké si dá vstupné, neřešíme. Ze získaných peněz si vyplácíme nějaké drobné na režii a zbytek jde zpět do divadla. Obnovujeme technický park (světla, reostat, zvukový aparát) a brzy budeme muset pořídit jiné auto.
Co vás trápí, z čeho máte radost?
Já si hraní užívám, takže mě netrápí nic.
Jak často zkoušíte a jak dlouho trvá nazkoušení jedné inscenace?
Nová inscenace nám zabere tak tři měsíce intenzivního zkoušení (i třikrát, čtyřikrát týdně). Pak zkoušíme, jak je potřeba a jak často hrajeme.
Kolik máte premiér za rok?
Mívali jsme jednu za rok, teď je to spíš jedna za dva roky.
Jak často hráváte a kde?
Jezdíme po celé republice a hrajeme tak kolem 80 představení za rok.
Pro jaké publikum?
Obvykle předškolní a mladší školní věk. Máme ovšem i představení pro dospělé.
Turnovský drahokam vznikl v roce 1983 jako neformální nesoutěžní setkání loutkářů z celých Čech, které pozvala tehdejší vedoucí souboru Na židli při JKP Turnov Jana Hrazdírová. Do roku 1987 se uskutečnilo 5 ročníků. V roce 1988 byla v Turnově okresní loutkářská přehlídka okresu Semily. Následovala pauza až do roku 1996. V tomto roce jsme uspořádali 6. ročník Turnovského drahokamu jako nesoutěžní setkání loutkářů severovýchodních Čech. V souboru panovalo příznivé klima a chuť něco dělat a rozšířit tehdy dost chudou nabídku představení pro děti ve městě. Se vznikem nových krajů a po dohodě s Artamou a Impulsem Hradec Králové (Naďou Gregarovou) byl Turnovský drahokam „povýšen“ na regionální loutkářskou přehlídku pro Liberecký kraj a Český ráj s postupem na národní přehlídku Loutkářská Chrudim (teď si honem nemůžu vzpomenout na rok). Hradecká přehlídka byla v té době dost „přetížená“. I Město Turnov, tedy radnice a pracovníci kulturního zařízení byli pro a přehlídku od té doby podporují i finančně formou přímé dotace.
Zpočátku jsem se snažil oslovit soubory celého kraje, oslovil jsem městské úřady o předání informace o vzniku nové regionální přehlídky. V současné době oslovují jen ty soubory, o kterých vím (cca 30) a posílám jim přihlášku s návratkou. Občas se objeví i nováček přehlídky. Na přehlídku se hlásí tak do 20 souborů, snažíme se zařadit všechny. Občas musíme někoho odřeknout. Jedná se ale vždy o nesoutěžní představení (protože jsme chtěli zachovat i původní záměr Drahokamu nesoutěžní setkání souborů, účastní se soubory se soutěžními i nesoutěžními inscenacemi). Účast na přehlídce není ničím podmíněna, snad jen počtem inscenací, které se dají „nacpat do jednoho víkendu“.
S některými soubory jsme v kontaktu celý rok. Hrajeme na jejich akcích a oni zase na našich. Pořádáme patnáctým rokem prázdninovou akci Loutkáři dětem na zámku Hrubý Rohozec (nedělní pohádky po celé prázdniny) a První turnovské železniční loutkové divadlo (4x o prázdninových sobotách jízdy parního vláčku, ke kterému je připojen speciálně upravený „divadelní“ vagón. Divadlo se hraje vždy ve stanici, dle jízdního řádu.)
Pořádání přehlídky zabere dost času. Prakticky od září do února se žádá o dotace, mezitím v prosinci rozesílám pozvánky, v únoru sestavujeme program, pak následuje propagace (dělám výzdobu výkladních skříní asi 15 obchodů a výzdobu divadla loutkami), s vyplazeným jazykem si přehlídku odmoderuji, takže skoro žádné představení neviním celé. A na závěr za odměnu si udělám vyúčtování přehlídky a jednotlivých dotací. Končí to začátkem května, kdy přicházejí peníze z dotací na náš účet (musím mít dopředu svoji finanční rezervu). V hodinách je to možná 1000. Soubor se podílí na výzdobě divadla a zastupuje všechny potřebné funkce v divadle, kromě osvětlovače a zvukaře.
A jestli mě (nás) to baví? To bychom to přece nedělali!
Luděk Richter, 6. 11. 2013
Markéta Kočvarová Schartová (20. 4. 1934 – 12. 11. 2014)
Iva Peřinová (25. 6. 1944 – 6. 11. 2009)
Jiří Krba (17. 11. 1949)
Helena Štáchová (18. 11. 1944 – 22. 3. 2017)
Jana Sypalová (22. 11. 1959)
Marcela Jechová (25. 11. 1934)
Bohuslav Olšina (27. 11. 1924)
Erik Machart (28. 11. 1959)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS