Přestaňte Fagicitovat další umění!

„Jsem Petra! A nemám problém! Jsem Honza! A nemám problém! Fagi má problém! My jsme její problém! Recenze na Fagi může být problém!“

Fagi je komiksová postava třináctileté holky, za kterou stojí nepříliš dobře skrytý Jiří Jelínek, herec, režisér a zakladatel hradeckého Divadla Dno. Přestože si zakládá na tajemství kolem autorství Fagi, jde o mystifikaci natolik vágní, že ve výsledku je podle nás zbytečná. Přece jenom, ve všech aktivitách spojených s Fagi vždy figuruje právě Jelínek, a ačkoliv se ji snaží všemožnými způsoby rozžít, tak ji svou neustálou přítomností stahuje pouze do roviny autorské. Dalo by se diskutovat i o tom, zda vůbec Fagi samotná má odpovídající předpoklady k tomu, aby mohla být rozžita, nebo zda je pouze povrchní glosátorkou. Až příliš dospěle, na svých třináct let, komentuje veškeré dění kolem sebe. Původní komiks se protlačil i na hudební a divadelní scénu. Fagi „poskytla autorská práva“ na dramatizaci svých komiksů právě Divadlu Dno, které v krátkých divadelních show představuje jednotlivé historky z jejího života.

Komiks na jevišti

Komiks Fagi je na první pohled snadno rozpoznatelný. Nejčastěji se jedná o černobílou kompozici kreslenou tuší, která se skládá ze 3 obrázků. Kresba je naivní, úsporná, nedodržující perspektivu. Občas je využito i koláže, do komiksu je vložena například fotografie nebo titulní stránka novin. V současnosti se vedle černobílých komiksů objevují i barevné. Tuto grafiku můžeme vedle komiksu najít i na plackách, tričkách nebo jiných propagačních materiálech. Vedle Fagi v komiksu vystupují i jiné postavy, například její přítel Patrik nebo kamarádka Rézi, vítězka hlasování na Facebooku o novou postavu.

Fagiin humor je postaven na dvojsmyslech, doslovných výkladech, přesmyčkách a nedodržování pravidel spisovné češtiny. V některých případech jsou vtipy nápadité a překvapivé („Fagi, rodiče tě doma bili?“ „Ne, doma ne, před domem.“), jindy působí poněkud nuceně. Vedle obecných témat, jakými jsou vztahy, počasí nebo škola, se Fagi věnuje také aktuálnímu dění, až politické satiře. Ačkoliv Fagi ve svých komiksech často ostře vystupuje proti povaze dnešního globalizovaného světa plného komerce, nutno podotknout, že právě největší výdobytek této doby se naučila sama velmi dobře používat k vlastnímu prospěchu. Do velkého modrého světa Facebooku vstoupila Fagi poprvé v lednu roku 2010. Od té doby zde nasbírala něco přes šest tisíc „lajků“ (nebo chcete-li čtenářů) a zveřejnila nespočet drobných komiksů či statusů. Otázkou pro nás zůstává, kolik lidí by Fagi dokázala oslovit „pouze“ svými jednoduchými komiksy a divadelními show, kdyby nebylo její popularity právě na Facebooku. Díky nízkým požadavkům na vlastní náklady a širokým možnostem, které Facebook v dnešní době nabízí, Fagi v relativně krátkém čase oslovila mnohem širší pole potenciálních zájemců. Přebujelý svět reklamy a marketingu na sociálních sítích, který je již dnes dokonce samostatným odvětvím, využívá hlavně nadšení uživatelů, kteří automaticky sdílejí rozličné odkazy a více či méně skryté reklamy dál, bez jakéhokoliv osobního zaujetí nebo zamyšlení se nad jejich kvalitou. Kolik lidí tedy skutečně like-uje Fagi?

Svět internetu ale začal být Fagi po nějaké době příliš těsný a zaútočila tak, prostřednictvím Divadla Dno, na divadelní prkna. Ovšem o útoku s pečlivě vypracovanou strategií, který by byl veden za pomoci nových ničivých zbraní, se nedá hovořit. V průběhu jednotlivých divadelních show jsou diváci svědky přehrání několika komiksů s pár písněmi a ne moc zdařilými pokusy o improvizaci. V začátku se show účastnilo více členů souboru, dnes v ní účinkuje jen Jiří Jelínek spolu s hercem a hudebníkem Michalem Daleckým. Nesmíme ovšem zapomenout na loutky a hračky, důležité to účastníky celého výstupu. Ještě před samotným začátkem leží na jevišti poskládány víceméně tak, jak těm, kdo je přinášeli, zrovna vypadly z ruky. Do obrovské a nepřehledné hromady věcí se v průběhu večera opakovaně noří ruce Jiřího Jelínka, aby vylovily některý z předmětů, který následně zapojí do scénky. Nemůžeme se zbavit dojmu, že předmětů je na jevišti zbytečně moc a komplikují přehlednost jak divákům, tak, a to je podle nás horší, hrajícím. Nejvíce hraček je použito na zobrazení Fagiiných rodičů, kteří v komiksu nikde zobrazeni nejsou. Na začátku je zábavné sledovat a domýšlet si, proč zrovna teď; představují její rodiče plyšáci, a v další scéně plastové hračky, ale po páté už jejich opakovaná promluva: „Ale ne, poznala nás,“ nepobaví. Dynamika celého večera je nevyvážená právě proto, že scénky a písně jsou na sebe vršeny bez větší souvislosti a pokud mezi nimi existuje propojení (kromě předpokladu, že Fagi slaví narozeniny, pojďme si ukázat, jaký je a byl její dosavadní život), pak je nám pečlivě skryto. Dalo by se pozastavit už nad tím, zda je vhodné, a vůbec možné, přehrávat na divadle kreslený vtip. Ty jsou tak krátké, osekané na minimum, právě proto, aby neztratily svoji údernost. Připojením dalších replik, drobných situací nebo postav tak dojde k jejich rozmělnění. Písně, jež součástí původních komiksů nejsou, jsou hlavní přidanou hodnotou představení, i když celkem slabou. K jednoduchým melodiím, které ale zní necvičenému uchu všechny hodně podobně, jsou připojeny nenáročné texty velmi volně spojující scénky v jeden celek. Naštěstí ne všechny působí takhle, například ukolébavka, kterou tatínkové zpívají před spaním svým dětem a vzpomínají v ní na oblíbené kapely svého mládí, se řadí mezi ty zdařilejší. Většinou jsou písně doprovázeny Jelínkovým zběsilým poskakováním, které vypovídá o tom, že se skvěle baví. Nic proti tomu, ať si herci užívají svá vystoupení. Ale v případě komických show je napováženou, když se herci baví výrazně líp, než jejich diváci.

Carmen optikou Fagi

Trochu jiným směrem se vydalo zlínské divadlo, které ve spolupráci s Jiřím Jelínkem (a v souladu s jeho filosofií tedy především ve spolupráci s Fagi) připravilo svoji verzi Carmen. V rámci Grand festivalu smíchu v Pardubicích ji představili 4. března divákům Malého scény ve dvoře. Carmen – opera podle Fagi se odehrává v tmavé zapadlé jídelně, ve které se setká stárnoucí Don José (Zdeněk Julina) s poručíkem Zunigou (Roman Blumaier). Tomu vypráví José svůj příběh neopětované a zhoubné lásky ke Carmen (Jana Drgová). Personál restaurace (Miroslav Ondra, Veronika Jurčová) včetně poručíka pak zobrazují postavy v Josého vyprávění. Vybavením restaurace (stoly, židle, ubrusy, vozíčky na jídlo) se pak dotváří další prostory, stoly postavené na sebe simulují vězeňské pryčny a seřazené za sebe zase tunel, kterým se Don José prokopává z vězení ven. Scény z kasáren pak provedením připomenou Vyskočilova Haprdánse, zejména pak stále nestíhající vojín Šufánek. Do rámce jedné hodiny se inscenátorům podařilo vložit všechny podstatné momenty z původní předlohy a hlavně je posunout blíže ke komickému vyznění. Nevidíme tak na jevišti jenom převyprávěný kreslený vtip, který, i když má svoji komickou pointu, není třeba dramatizovat. Podle nás je tak největší výhodou Carmen podle Fagi fakt, že v ní Fagi vůbec nevystupuje. Ovšem doslovný absolutní Fagiin styl humoru funguje v této inscenaci výborně. Jednotlivé vtipy jsou do hry zapojeny tak umně, že divákům při pouhém vyslovení jejich význam nedochází, smysl jim dává až následná herecká akce nebo promluva. To je případ scénky, ve které Don José prochází mezi diváky a někoho hledá. Zastaví se před Blumaierem a bez jakékoliv souvislosti se ho zeptá: „Vy jste ten koridor?“ Chvíle ticha prozradí, že nikdo z diváků nechápe, kam se touto větou míří. Blumaier pobaveným pohledem kontroluje reakce diváků, počká si až na hranici toho, kdy by se publikum začalo cítit špatně, protože neporozumnělo. A pak pointuje: „Máte štěstí, že jsem zrovna já pochopil, kam tím míříte. Ano, jsem toreador.“ Právě Blumaier si na tyto momenty, kdy pointa má největší účinek, dovede počkat nejlépe. Kromě slovního humoru je inscenace plná i humoru fyzického. Patrná je inspirace filmovými groteskami, nesmí tedy chybět klasická „bitva šlehačkovými dorty“, i když se v ní bojuje spíše šlehačkou ve spreji. Pánové, kteří v ní stojí proti sobě, se pak navíc dráždí zlověstnými promluvami („Dej si pozor, mám tu pro tebe přichystanou rakvičku.“ „K ní půjde dobře tenhle věneček.“) zcela ve stylu Fagi. Velmi podařená je u této inscenace hudební složka. Divák se dočká variací na Habaneru nebo píseň Toreadora, a to v úpravě pro ryze hospodský akordeon a trochu méně hospodskou příčnou flétnu. Vedle těchto melodií se v inscenaci objeví i píseň zcela nová, Pašeráci. Ta se stává vítaným zpestřením především pro svoji choreografii, které se účastní všichni tři hlavní aktéři, i když se jim málokdy podaří tančit ji synchronizovaně.

Divadelní působení Fagi tak v nás obou zanechává rozporuplný dojem. Koncept imaginární postavy, která žije, případně žila, svůj život jako reálná a někdo z odborníků o ní přináší neustále „čirou náhodou objevené“ nové zprávy a důkazy, je konceptem obecně fungujícím (vezměme si příkladem několik desítek let fungující Divadlo Járy Cimrmana). Svoji funkčnost ztrácí ve chvíli, kdy přijde na snahu postavu skutečně rozžít. A to je podle nás i jeden z důvodů, proč Fagiiny komiksy na Facebooku a stejně tak Carmen podle Fagi fungují mnohem lépe, než divadelní show Svět podle Fagi a Fagi slaví narozeniny.

Fagi a Dno: Fagi slaví narozeniny

Režie: Jiří Jelínek, hudba: Michal Dalecký nebo Martin E. Kyšperský, scénografie: Františka Jelínková a její kamarádky

Psáno z představení 30. ledna 2013.

Carmen – opera podle Fagi

Režie: Jiří Jelínek, hudba: Georges Bizet a Miroslav Ondra, scéna a kostýmy: Kamil Bělohlávek, dramaturgie a hudební nastudování: Miroslav Ondra

Premiéra 27. října 2012, psáno z reprízy 4. března 2013.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 2/2013]

Petra Vodehnalová a Jan Urban, 2. 5. 2013

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.