PŘELET NAD LOUTKÁŘSKÝM HNÍZDEM 2021 (3)

Zpravodajství z nedělního programu přehlídky loutkového divadla píše Alexandra Ratajová.

Kdybych měla někoho poslat na krátký jemný animovaný film, byla by to Řeka od Studia DAMÚZA. Řeka není film, Řeka není představení zcela pro děti, ale nese v sobě nádhernou lyričnost v malých propracovaných objektech a loutkách, které se vyskytují kolem dřevěného koryta tekoucí vody. Léto se zahaluje do podzimní mlhy, cyklista jede kolem řeky, kloužou mu kola a diváci mohou meditovat nad lehkostí přírody. Děti se mohou nudit, ale záleží na kontextu. Inscenaci jsem viděla již na jiném festivalu v létě, kdy malí diváci nadšeně strkali prsty do vody, jedli tatranky, které drobili do vody a rozčilení rodiče je odtahovali od herců. Šlo o trochu jinou poetiku, ale dostatečně zábavnou i pro nejmenší.

Studio DAMÚZA a režisér Filip Jevič svou Ronju postavili na dynamickém propojení loutek, činohry a prvků nového cirkusu. I přes délku hodiny a půl tak tři herci a muzikant dokáží udržet diváky v pozornosti, jelikož sdílení narativu se svou formou neustále proměňuje. Inscenace staví z velké části na atmosféře, kterou buduje především hudební doprovod Marek Bělohlávek, ale i zpěv herců. S lehkostí hudba buduje prostředí trochu temného loupežnického příběhu a podporuje v narativu specifickou poezii a mytičnost. Z výtvarného hlediska je škoda vizuální, až panenkovské, přesnosti manekýnů Ronji a Birka, slušela by jim větší syrovost i vzhledem k tomu, jak jsou ostatní složky inscenace popisné. Stejně tak některé cirkusové výstupy se opakují až příliš často, někdy působí až příliš jako přehlídka schopností herců a nenesou již žádný význam. Jinak je však Ronja krásnou narativní inscenací o loupežnické dceři a její silné povaze.

Kde budeme bydlet se za poslední dva roky stalo mou oblíbenou loutkovou inscenací, kterou jsem na různých festivalech viděla nejméně čtyřikrát. Můj první zážitek z Kuksu, nadšený křik dětí a rozdávání chlebů pomazaných medem už asi nic nepředčí, každopádně mě pokaždé zarazí, jak moc si představení pokaždé užiji. Samotná jednoduchá genialita zápletky, kdy medvídek hledá nový domov, protože se mu nevejde sklenice medu do dveří, s sebou jednoduše nese množství hravosti a nápadů, které herci a tvůrci neustále rozvíjejí svou bezprostředností a představivostí. Navíc se mi již znovu připomnělo, jak skvěle vyváženě funguje inscenace svými vtípky na rodiče i děti.

Naprosto jinou poetiku mezi loutkové festivaly přináší Prefaby Dominika Migače. V kostkách betonu se probouzí život jednoho sídliště, jednoho paneláku, jednoho konkrétního města, které z příma zažilo jednu z největších katastrof Sovětského svazu i celé Evropy. Skrz minimalistickou práci se zvukem, projekcemi v drobných oknech paneláku či pouhým nataženým prstem definuje Migač postavy žijící v drobných panelákových bytech. Bez jediného konkrétního slova chápeme řeč i charakter lidí v pokojích odhalených jako jednu z dalších vrstev rozložitelné betonové kostky. Komplexní preciznost formy zároveň nezůstává odosobněná, ale citlivě zanechává v divákovi nenásilnou melancholii.

Alexandra Ratajová, 7. 11. 2021

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.