Slovo nuda se v našem slovníku nevyskytovalo

Plná verze rozhovoru s všestrannou loutkářkou Hanou Lamkovou, který vyšel ve zkrácené podobě v Loutkáři 2/2018.

Věnovala jste se herectví, zároveň jste výtvarnice, která i vyráběla loutky, a k tomu i režisérka a scénáristka mnoha velmi úspěšných a dnes už vlastně klasických komiksových a večerníčkových příběhů pro děti. Které z těchto profesí dáváte přednost?

Především bych chtěla uvést na pravou míru tvrzení, že jsem výtvarnice. Já si nikdy netroufala se tak označovat. Podle mne je výtvarník člověk, který hlavně umí kreslit, což je možná dneska trochu pasé představa, ale v naší generaci se kresba považovala za základ. Kreslit a malovat rozhodně neumím. Možná by mi to šlo, kdybych to trénovala. Když Joska před mnoha léty učil kreslit naši dceru, dal jí jednou za domácí úkol okopírovat Leonardova Kondotiéra. Já byla pak sama doma, a tak jsem k tomu sedla, a tu kopii docela úspěšně vystřihla. Když přišla Hanča ze školy, jen vzdychla, že takhle jako tati to ona nikdy netrefí. Naopak když se vrátil tati, žasl, jaký dcera udělala pokrok. Chvíli trvalo, než odhalili pachatele. Ale je-li výtvarník od slova vytvářet, případně něco vytvarovat, tak se k této profesi hlásím hrdě. Na loutkářské katedře DAMU jsem výtvarnou specializaci nedělala. Výtvarníků tam bylo hodně, nejmíň polovička z našeho ročníku přišla z nižších výtvarných škol. Ale plně jsem se zapojila do výroby loutek pro školní inscenace a hodně se naučila hlavně od Mirky Kostřábové, Míly Novotné a Anduly Kusé. Vy byste mohla dobře kreslit, řekl mi jednou pan profesor Vojtěch Cinybulk a vzápětí dodal: Ale to vy nikdy nebudete dělat, na to nebudete mít čas, protože já na škole tíhla hlavně k režii a dramaturgii. A bác ho, hned na první štaci jsem hlavně vyráběla loutky a rovnou podle vlastních návrhů. Samozřejmě, že jsem si při té práci musela sem tam něco nakreslit, ale to bylo jen pro mou vlastní orientaci. Netuším odkud kam by se táhla řada panáků, které jsem za život vyrobila, ať už podle vlastních nebo později hlavně podle Joskových návrhů.

Měla jste výtvarné sklony od dětství?

Už odmalička jsem ráda modelovala všelijaké hlavičky loutek. O prázdninách v Lulči na Moravě jsem tajně lezla do tzv. „sliníku“ nahrabat si slín – což byl lokální název pro jíl, ze kterého se tam dělaly vepřovice – tedy nepálené cihly. V té jámě se člověk mohl pohybovat jen bos a strašně to klouzalo. Vlhký a hladký jíl jsem si odnesla zabalený v hadru na kopaninu strýce Slávka, a tam modelovala hlavičky pro maňásky a lítala po okolních mezích a hledala vhodné bobule, které by se daly použít jako oči. Nebo jsem si kupovala tlusté křídy na školní tabuli a z nich vyškrabovala nožíkem všelijaké miniaturní panáčky a stromečky. Křída se výborně opracovávala a dala se barvit vodovkami, které se do ní nádherně vpíjely.

Kterou z uvedených profesí máte nejraději?

Když jsem měla někdy vyplňovat kolonku povolání, tak jsem uváděla „loutkářka“. Loutkář vlastně musí umět trochu všechno. A kterou profesi mám nejraději? Řekla bych s Nerudou: Vším jsem byl rád… Hraní bylo vzrušující. Třeba v rodícím se černém divadle jsme stále nacházeli nové možnosti – naše kolektivní úsilí a nadšení se tehdy dalo krájet. Ona to taky byla doba přelomu 50. a 60. let, doba nadějí. Hráli jsme semaforská Noc-turné se Suchým a Šlitrem, ale také „trochu“ Na zábradlí s Ivanem Vyskočilem. Večer jsme tam často zůstali v místním baru ve foyeru, kde jeden čas kolem visely třeba obrazy Jana Zrzavého – jen tak – nikým nestřeženy. Měl tam divadlem amatérsky zorganizovanou výstavu. Neuvěřitelné, co tehdy bylo možné. Ve filmu jsme se sešli při práci s Janem Werichem a v Alhambře s Formanem a Roháčem. Byla to šťastná doba. Jenže čas vše mění i časy. Čekala nás pověstná prkna, co znamenají svět. Svět šoubyznysu. Ale kdekoliv jsme vystupovali, vždycky jsme hráli s elánem a ctižádostí pobavit, okouzlit a překvapit diváka. Pořád jsme také usilovali o maximální technickou dokonalost. Hraní na jevišti je společenská a kolektivní akce v rychle prchajícím okamžiku. Vyžaduje perfektní souhru herců a vytvoření napětí mezi jevištěm a publikem. Skvělý pocit, když se to zdaří, když publikum reaguje, když se podaří lidi rozesmát nebo dojmout. Ale jde trochu o jepičí život. Když spadne opona, iluzi je konec. Výtvarná práce a psaní – je spíš výrazem úsilí jednoho člověka o samotě a běh na delší trať. Zabere tolik času, kolik je mu ho člověk ochoten věnovat. Ale ocenit či pochopit ho divák nebo čtenář může i po delší době, někdy třeba i po staletích. Obojí má svoje úskalí i půvaby. Když herec hraje, nebo režisér sleduje svou inscenaci, má hned zpětnou vazbu. Buď lidi dobře reagují, či jsou zticha jako pěny, anebo pokašlávají a vrtí se na židlích. Zejména děti jsou v tomto směru neomylným seismografem. Takže člověk okamžitě ví, jestli to dělá dobře nebo špatně. Autor nebo výtvarník je v čase i místě oddělen od konzumenta. Většinou se nesejdou nikdy. O to víc si člověk cení momentů, kdy se mu té zpětné vazby dostane. Třeba jsem jednou šla nahoře po Václaváku a přede mnou šly dvě holčičky, upřímně se hihňaly a první druhé četla jeden z mých příběhů ze Čtyřlístku. Nebo když za mnou poprvé přišly dvě mladé kurátorky z MLK a při pohledu na loutky z Království květin hned jedna citovala moji kouzelnou průpovídku Choroš pomož, dřevo oblož! Používaly ji totiž jako zaříkávadla s kamarádkami při svých dětských hrách. Taky mě moc těší, že se úryvky z mých textů dostaly až do čítanek. Toho si považuju.

Pod většinou vašich prací jste podepsána společně se svým mužem Josefem Lamkou. Jak fungovala vaše spolupráce? Byli jste jako dva tvůrci absolutně sladění na „stejné vlně“, nebo jste se naopak doplňovali jako dva k sobě se hodící protiklady?

Oba jsme brzo po svém setkání zjistili, že jsme naladěni na stejnou vlnu, a to bylo v našem vztahu rozhodující. Ochotnickému divadlu a loutkám se Joska věnoval odjakživa a na UMPRUM šel cíleně na obor hračka-loutka. Ale měl namířeno hlavně k loutkovému filmu, i když to vzal oklikou přes divadlo Spejbla a Hurvínka. Ale to bylo asi proto, že někde bylo naplánováno, nejspíš tou osobou, co se jí říká Prozřetelnost, že se my dva máme potkat. Joska taky od mládí rád psal, ať to byly krátké povídky, nebo všelijaké humorky a ptákoviny, kterými se bavívali jako študáci na UMPRUM. Hodně jsme se učili jeden od druhého, a to ve všech oborech a pořád. Když člověk něco dělá, ať je to psaní, nebo hraní, nebo výtvarná práce, vždycky v něm musí být schovaný i kritik, který číhá někde v koutě a to, do čeho se jako autor pouští, posuzuje a koriguje. Ale tenhle sebe-kritik musí být patřičně upozaděn, aby sám sebe jako autora nezakřikl. Nejdřív je člověk zpravidla oslněn nějakým nápadem, ale kdyby kritik ze svého kouta vstal moc brzo, autor by se lekl a nic by neudělal. Kritik musí slušně počkat – nejmíň do příštího rána. Ale my čekat nemuseli, my jsme si role autorů a kritiků ustavičně při práci prohazovali. Někoho něco napadlo, (mělo by se spíš říkat na někoho něco napadlo – protože nápad je cosi co padá shůry – chcete-li od pánaboha, nebo od podvědomí – čert ví, kde se to vlastně bere) a druhý to hned s čistou hlavou zvážil a když ho to zaujalo, hned ho napadlo něco dalšího. Neměli jsme před sebou žádné zábrany a se vším jsme mohli rovnou na trh. Věci se tak rodily z diskuze. Hodně jsme se přitom sami bavili. Oba jsme taky byli dost činorodí – slovo nuda se v našem slovníku nevyskytovalo.

Vaší dceři Haně, která dnes žije v zahraničí, jste dopřáli poměrně neobvyklé dětství plné loutek a cestování. Opustila svět loutkového divadla, nebo pokračuje ve vašich šlépějích i ve Spojených státech?

Když naše Hanča odmaturovala, chtěla jít studovat psychologii. Ale to byl obor, na který za takzvané normalizace bylo naprosto nenormální se dostat, možná těžší než na medicínu. A jelikož byla celé dětství účastna našich domácích výrobních orgií a jezdila s námi na zájezdy jako člen rodiny, stala se posléze hrající členkou souboru. A mezi divadelními zájezdy, animovala externě v televizi. Takže už jí to zůstalo. V emigraci krom výchovy vlastních dětí, strávila v USA – konkrétně v Pensylvánii, většinu času učením kreslení a výtvarné výchovy v kurzech pro děti i pro dospělé. Samozřejmě, že při kurzech pro děti došlo velmi často i na loutky a loutkové divadlo. Často tehdy z vrozené skromnosti citovala populární bonmot, že ten, kdo to umí – to dělá a kdo to neumí, ten to učí. Dnes to spíš už jen dělá – zřejmě to už umí. I když cesta nikdy nekončí, člověk se učí stále, stále má někam namířeno, pořád je na cestě. Dnes je snadnější někde prezentovat svou práci – člověk nemusí mít výstavu, nemusí žít ve velkém městě, aby mohl ostatním ukázat, co dělá a čím se zabývá. Od toho jsou dnes webové stránky – v jejím případě www.hanagorman.com – stačí na ně kliknout. V současné době také zkoumá všelijaké možnosti nových materiálů – pracuje třeba s tepelně opracovanými použitými igelitovými pytlíky, které umyje a barví podle potřeby nebo se strunami, které se používají do 3D tiskáren a taví se ve zvláštním 3D peru, do kterého jsou navlečené.

V březnu byla v Muzeu loutkářských kultur zahájena výstava, která mapuje vaši tvorbu spjatou zejména s animovanými filmy a seriály. Na jaké exponáty byste ráda upozornila?

Výstava byla koncipována jako výstava večerníčků, a to hlavně těch, které dělal Joska jako výtvarník, protože z těch nám zůstalo doma nejvíc výtvarných artefaktů. Myslím, že jsou na výstavě dobře zmapované různé druhy animace, které se v televizi nejvíc používaly. Papírkový film (O človíčkovi), reliéfní (Vodník Česílko), a klasická trojrozměrná loutka (Tři zlaté vlasy děda Vševěda, Čarovný pavouk). Pak jsou tu i ukázky loutek z méně obvyklých materiálů, třeba seriál Hrajeme si s písničkou – kde byly využity lidové techniky jako keramika, kraslice, lidové hračky, panáčci z lesních plodů, malované perníky apod. Dnes všechny druhy animovaného filmu ustupují počítačové animaci a některé z nich asi vymizí úplně. Všechny obory se s prudce rostoucí digitalizací mění od základu, včetně animovaného filmu. Trojrozměrné loutky se jakž takž zachovaly. Dík filmům Jiřího Trnky, Karla Zemana i dalších si jejich bezprecedentní výtvarné hodnoty byli tvůrci i diváci vědomi již v době jejich vzniku. Ale materiály z kreslených, reliéfních či papírkových filmů většinou končily hned po natáčení v popelnicích. Takže je dobře, že se něco pro názornost zachovalo. Jako film mám ráda Človíčka – nejen proto, že je to asi nejpopulárnější Joskova postavička, ale film má výbornou animaci, což je hlavně Joskova zásluha. I když pod animací není přímo podepsaný. Rozkreslil tehdy sám stovky a stovky fází človíčka i zvířat. Ale film má hlavně jeho dobrou režii. Vzhledem k absenci slova, je to asi „nejvygagovanější“ večerníček vůbec. Po technické stránce je na samé hraně papírkového a kresleného filmu. (První řada byla dokonce natočena jako papírek a druhá jako klasický kreslený film na ultrafánech.) Ale mám taky velmi ráda loutky do Děda Vševěda. Tu Erbenovu předlohu jsme v naší rodině milovali, je to jedna z nejkrásnějších pohádek, svou hloubkou sahající až někam k nejstarším mýtům. Podle Joskových návrhů vyřezala s neobyčejným citem hlavy a ruce Alena Kaftanová a já modelovala na kovové nebo drátěné kostry tělíčka z buničité papírové vaty, potažené trikotinem a šila kostýmy. Prací a časem jsme obě opravdu nešetřily. Látky kostýmů jsou třeba tkané, pletené či háčkované z žinylkové vlny přímo do tvaru střihů jednotlivých dílů kostýmů, protože se materiál vzhledem k malým rozměrům nedal střihat ani zahýbat.

Muzeu loutkářských kultur, a to nejen na výstavu, ale přímo do sbírkového fondu jste věnovala velké množství uměleckých artefaktů spojených s vaší celoživotní tvorbou. Co všechno díky vám muzeum získalo? Jsou to i artefakty spojené s počátky fenoménu zvaného „černé divadlo“?

Z černého divadla toho moc nezůstalo. Po ukončení činnosti jsme všechno vyhodili. I když se mi to vyhazovalo s těžkým srdcem. Ale byly to vesměs velké věci, které nebylo kam dát. Tehdy nás ve snu nenapadlo, že by měly šanci dostat se jednou do nějaké instituce zvané muzeum. Byly to všechno také věci pro velké jeviště, které – zbavené kouzla divadelní atmosféry, speciálního osvětlení, momentu překvapení z oživení hmoty a nepolapitelného půvabu scénického okamžiku – vypadaly mnohdy až odpudivě. Pamatuji se výrazně na krušné chvíle na naší totalitní celnici v Rozvadově, kde jsme často museli všechny věci vynést z mikrobusu na světlo boží a položit někde u silnice. V plenéru – na trávě nebo na sněhu vypadaly syrově, nesmyslně, a bez kontextu svého účelu – působily bizarně, neváhám říct až trapně. Třeba taková opravdová basa, natřená luminiscenční barvou s nezvykle zvětšenými otvory ve tvaru písmene f, aby se jimi dala prostrčit živá ruka v bílé rukavici, která byla poťouchlým protihráčem basisty. S proříznutým otvorem v zadní ozvučné desce, zakrytým pochybnými padacími vrátky – rozhodně nevzbuzovala posvátnou úctu, kterou normálně evokuje každý slušný hudební nástroj. Nebo židle thonetky, kanárkově žluté či červené, zhusta otlučené a mnohokrát přetírané, s provrtanými dírkami, ze kterých čouhaly jakési nepochopitelné tkalounky zakončené černými dřevěnými kuličkami, nebo dětské kozačky, potažené jedově žlutou pleteninou, podbité stepařskými plechy a opatřené nábytkovými kovovými držátky. Takový pohled odpuzoval i otrlé celníky. A že to byli tvrdí hoši. Jeden z našich muzikantů kdysi chtěl některého z nich – až pověstně obávaného – trochu příjemně naladit, a tak se zeptal Copak, vy dnes vypadáte nějak smutně? A celní orgán bez mrknutí oka pronesl: Zomrela mi mať. – Otvorte kufor!

Takže se zachovaly jen jedny velikánské dřevěné nůžky, snad proto, že to byl svým rozměrem tak kuriózní předmět a taky trochu z piety, protože byl osobně vyroben truhlářem Jardou Sezemským, dlouholetým šéfem dílen Ústředního loutkového divadla. Nůžky, jejichž nožičky protančily na špičkách řadou špičkových světových scén. Takže se nakonec vloudily i na tu chrudimskou výstavu. Ale přece jen několik loutek černého divadla se do muzea dostalo. A sice loutky z večerníčkového seriálu Pohádky z květináče, který byl natočen jako kombinace loutek a baletu (tančil Jaromír Petřík, tehdy přední sólista ND) natočený technikou černého divadla, s použitím efektu tzv. perličkového plátna. (zvláštní plátno, na které se při natáčení promítaly dekorace.)

Mimo stovek drobných i větších předmětů z animovaných filmů a desítek technických obrázkových scénářů k nim, jsem dala MLK originály i tisky plakátů a programů, které Joska dělal pro Divadlo Spejbla a Hurvínka, jeho scénické návrhy z mladých let a řadu kreseb pro televizi zejména z tzv. „černobílého období“, kdy ještě nebyla televize barevná a kdy se často k vyprávění pro děti snímaly statické kresby.

Za zmínku stojí také loutky z prvního ročníku loutkářské katedry DAMU, třeba komplet loutek Chodské neděle, nebo několik dochovaných loutek z prvních absolventských představení. Od Josky jsou tam i marionety pro Aladinovu kouzelnou lampu a papírkový materiál k zfilmované písničce Jana Wericha – Strojvůdce Příhoda. Tyto věci dělal ke státnici na UMPRUM. Takže jsou tam i doklady toho, co se v té době dělo na našich vysokých uměleckých školách zabývajících se loutkami.

Váš životní elán, neutuchající energie a zejména pracovitost, které vám může leckdo závidět, jsou pověstné. Prozraďte, co právě chystáte, na čem pracujete a co vás ještě láká vytvořit?

V letošním roce vyjde jako každoročně ve Čtyřlístku zase několik mých nových komiksových příběhů. Mimo to jsou samozřejmě věci, které člověk chtěl udělat, ale pro nával jiných úkolů je odkládal až na pak a zůstanou už asi ležet na hromádce nerealizovaných snů. Jednou z nich je třeba Růže a prsten, pohádka, kterou napsal W. M. Thackeray. Byla to jedna z nejoblíbenějších knih mého dětství. Dodnes ji považuji za úžasnou – včetně autorových vlastnoručních kolorovaných kreseb, jejichž dokonalé reprodukce byly včetně faksimile rukopisu vydány ve zvláštním vydání Pierpont Morgan Library z New Yorku v r. 1947. Toto vydání jsem si koupila kdysi v Londýně na kraji 70. let za dvacet liber – tehdy na knihu nepředstavitelná suma – ale neváhala jsem ani minutu. Chtěli jsme to kdysi s Joskou napsat jako loutkovou hru, pak jako animovaný televizní seriál, ale nikdy se nám to nepodařilo někam protlačit. Ne, že by se o tuto předlohu už jiní dřív nepokoušeli, ale výsledek zatím nikdy nedohnal půvab předlohy. Určitě to čeká na někoho dalšího. Pak mě stejně silně v pozdějším věku okouzlil Milarepa – tibetský životopis jogína a úžasný popis jedné duchovní cesty, kterou zredigoval W. Y. Evans–Wentz. Bylo by to pro loutky skvělé a výborné i pro černé divadlo. Má to úžasný dramatický náboj. Ale to je z říše nesplněných snů. Co bych skutečně chtěla dodělat – a mám to v plánu úkolů, které doufám splním ještě tento rok, je vyprávění životního příběhu jedné zcela neznámé paní, pokrývající téměř celé 20. století. Byla narozená 1908 a její pohnutá životní pouť se završila v r. 2003 – když jí bylo pětadevadesát. Dobře jsem ji znala a její život, ačkoliv ho prožila téměř celý jako žena v domácnosti, byl neobyčejně barvitý. Její století a století její rodiny bylo i mým stoletím, takže se mi o tom dobře vypravuje. Ale to nemá s loutkami a divadlem nic společného – žánrově bych to zařadila spíš do kategorie zvané „paměť národa“. První stručný nárys se jmenoval Ada podle jejího křestního jména. Teď tomu zatím pracovně říkám Hledání domovů.

Celý život se věnujete umění, a jak už bylo řečeno, skutečně v mnoha podobách. Máte i nějaké neumělecké a třeba prozaické koníčky, u nichž si od tvorby odpočinete?

Asi dvacet let jsem pracovala jako předsedkyně družstva vlastníků jednoho vinohradského činžáku. To bych ale nenazvala koníčkem, a už vůbec ne odpočinkem. Ale snažila jsem se, aby dům prosperoval, všechno klapalo, a hlavně aby se ho podařilo dostat do stavu, v jakém asi byl, když mě tam maminka přinesla od Apolináře. A to se dost zdařilo. Ale jeden naprosto prozaický koníček mám – a sice pěstování kytek. Kytky sice zrovna prozaické nejsou – jsou spíš poetické, nebo mysteriózní. Jejich tichá, zdánlivě bezbranná existence na jedné straně – (trpím, když se hrne chlap s pilou ke stromu, že ten strom nemůže utéct!) a na druhé straně jejich odhodlaný, energický až bezohledně dravý život (stačí se jen podívat, co se děje mezi jejich kořeny, když se vyklopí truhlík) – to všechno mě nepřestává přivádět k úžasu. Jsem v pěstování ovšem absolutní amatér (od slova amáre – milovat). Teoreticky o tom nic nevím – typický samouk – ale fušuju do toho s radostí. Mám doma nesmyslně mnoho kytek (co já prozalívám času!) a navíc se starám dole před okny hospody našeho domu o šest velkých truhlíků, o spoustu rostlin na chodbách a na střeše o tři poměrně velké terasy, které chodím od jara do zámrzu denně zalívat a jakž takž opečovávat. Někdy mi připadá, že navzdory jejich neochotě existovat v tak extrémních slunečních a větrných podmínkách, ty rostliny tvrdohlavě nutím vegetovat snad jen svou vlastní vůlí. Ale je bezvadné, když si tam můžou lidi z domu sednout s kamarády v příjemném letním večeru na kus řeči a na skleničku vína s pohledem na Hradčany – za pěvecké improvizace kosa nebo táhlého křiku vysoko poletujících rorýsů.

Kateřina Dolenská, 16. 7. 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.