Moje děti možná budou žít v kamenných domech

Středeční podvečer festivalu Malá inventura patřil ve studiu Alta inscenaci Bestiář.

Dvojice Peter Gaffney a Zuzana Smolová vytvořili pod hlavičkou Waxwing Theatre v Olomouckém Divadle na Cucky, podle svých slov „multižánrovou experimentálně-syrovou inscenaci o prolamování hranic kulturní představivosti“.

Bestiář, jako původní žánr představuje středověký didaktický a mravoučně zaměřený soupis zvířat s alegorickým výkladem jejich vlastností, založený nezřídka na pověrách a omylech. Symbolika bestiářů se uplatnila v bajkách, povídkách, zvířecích eposech a právě konfrontace různých archetypálních mýtů a příběhů dělá z inscenace vizuálně působivý vhled do příběhů o lidské přirozenosti.

Herci se na jevišti potýkají zejména s hlínou a dřevem, což jsou jejich hlavní partneři při hře. Celé představení zároveň živě přímo na scéně hudebně doprovázejí a střídají se u bicích nástrojů, basově kytary a různých drobných perkusí. Na začátku jsou po prostoru úhledně rozmístěné kvádry hrnčířské hlíny, ale herci je deformují, rozebírají, hází přes sebe až zanesou sebe i celý prostor kolem. Je to hra divoká a nespoutaná, pořád si ale hlídá jistou úhlednost a estetizovanost.

Foto: Malá inventura

To, že se setkáváme ve zcela umělém prostoru divadelního blackboxu a přiznaně hledíme na artificielní moderní hudební nástroje, nám nabízí zdravý odstup, ve kterém je přiznáno, že sledujeme rituál umělý a metaforický. Není těžké v přívalu lidové mytologické moudrosti nabýt dojmu, že dnešní svět je zkažený a že je třeba se vrátit někam na začátek. Nikdo už však asi není úplně schopen říct, kde přesně tento začátek leží, nehledě na to, že je to nemožné, a tedy bezzubé něco takového tvrdit. Zuzana Smolová s Peter Gaffney s přiznanou divadelností a s již zmíněnými předměty z dnešního světa nehlásají návrat na stromy, ale nabízejí vhled do zemitého světa přirozenosti nahlížené dnešní perspektivou. Nabízejí zamyšlení nad tím, zda jsou mýty a staré příběhy pro nás dnes ještě aktuální a zda náhodou nejsou otázky člověka po podstatě jeho bytí stále ty samé – mění se jen krajina kolem.

Silným momentem inscenace je, když tvůrci v polovině už značně ušpinění od hlíny, zanesení bahnem uchopí do rukou drobné dřevěné loutky a vesele avšak naléhavě vykřikují jeden přes druhého „Pojďme diskutovat, pojďme diskutovat!“. Hlína zanáší prostor, je hříchem i očištěním. A my se spolu s tvůrci – chceme-li – můžeme ptát, zda i my dnes trochu nevzýváme mrtvého Boha. A proč vlastně pracujeme? Proč budujeme? Marnost lidského konání však není tragédii, jen údělem.

Prach jsi a v prach se obrátíš, se honí divákovi hlavou, když sleduje hru obou protagonistů s hlínou, jejich pronikání skrze tento živelný zemitý materiál. S hlínou a se zemí se splývá, bojuje, boří se do ní, schovává se a zkoumá. Slovní polemiky o prapůvodní podstatě člověčenství, působí možná široce, neuchopitelně a do jisté míry naivně. Ale skrze hru materiálu, hmoty a přes loutkové alegorie i tance těl se tvůrcům daří nahlédnout do tajů těchto otázek, metaforickou jemnou formou, která imaginativně nabízí i jiný komunikační kanál, než je text a slovo.

Nina Jacques, 2. 3. 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.