Co sledoval tajný agent Kašpárek aneb Heslo Vašíček

Poznal mě!

Po šedesáti letech konečně prozřel a pochopil, kdo ho od dětství spolu s ostatními kolegy sledoval, kdo na něj byl nasazen, aby pokud možno ani na chvíli nesešel z loutkářské cesty (ne vždy se to dařilo, v pubertě už jsme se báli, že ho ztratíme a později, když studoval konzervatoř, zahýbal nám s divadly malých forem, jenže s jeho oblíbenci Suchým a Šlitrem nebo s Ivanem Vyskočilem jsme to nakonec nějak skouleli, a tak nakonec všechno dobře dopadlo).

Tak tedy jsem jím byl odhalen na 61. LCH, kde jsem byl spolu s ostatními kolegy Kašpárky vystaven. Zůstal přede mnou stát celý paf a vykřikl „To je ON! Můj první Kašpárek z divadla na ulici Veveří!“

To mu to ale trvalo… Asi by se po těch letech slušelo, dát mu nahlédnout do mnou podrobně vedené složky s heslem VAŠÍČEK, aby pochopil celou pravdu a všechny souvislosti.

Tajná práce našeho dřevěného týmu byla trochu usnadněna, že se odehrála počátkem let padesátých, kdy se to sice hrdiny i „hrdiny“ jen hemžilo, ale skutečné hrdiny pro malé kluky a holky abys pohledal. Nikde žádné Rychlé šípy, o Vinetouovi nemluvě. Ještě že mu doma četli alespoň Karafiátovy „Broučky“ A tak mi konkuroval snad jedině Stalin, o němž se ve škole naučil dvojverší: „Lenin vyhnal boháče, Stalin nám dal koláče!“ a jehož portrét si dokonce jednou vzal s sebou na prázdniny. A taky trochu Jan Žižka. Jsa za slepého vojevůdce téměř dokonale převlečen a maskován, vyrazil objekt na dětský karneval. Pásku přes oko měl vlastní, od očaře, aby posiloval tupozraké pravé oko. Přestože mezi princeznami a muchomůrkami poutal jistou pozornost, soutěž masek vyhrál Ferda Mravenec. Na divadlo masek však kvůli tomu v budoucnu nezanevřel. Naštěstí jsme už předtím důmyslně na chlapce nachystali past. Aniž by tušil, co to s ním po celý život udělá, na Štědrý večer 1951 po zazvonění zvonečku vstoupil do pokoje s dárky a užasl nad loutkovým divadélkem, kterému vévodil můj služebně mladší kolega Kašpárek. Nene! Žádný Ježíšek, ale perfektní práce našeho kolektivu!

Objekt se chytil! Od té doby na rodičích vyžadoval pravidelné nedělní návštěvy naší základny, to jest brněnského loutkového divadla závodního klubu Jana Švermy na Veveří. Zvolili jsme dobře. Tohle původně sokolské divadlo, jak co do repertoáru, tak i stylu, stále zůstávalo věrno svým prvorepublikovým počátkům (1930). Jeho účast byla zaznamenána na Vodníkově Haničce, Sedmero havranech, Šukim a Mukim či na hře Princezna Jitřenka se vdává a mnoha dalších kusech. Dle vyvalených očí a pootevřené pusy jsme usoudili, že návnada zabrala a klient právě zažívá ty nejintenzivnější umělecké zážitky. Víme, jak na něj! Za obrázky z představení ho osobně přímo na jevišti odměňuji pastelkami (obdobně obdaroval Skupův Kašpárek v r. 1922 jistého Jiříka Trnku). Pronikl i do zákulisí, kde byl zcela fascinován výrazně řezbovanými marionetami, visícími od stropu na dlouhém vedení, stál tu uhranut „jako pod malými oběšenci“ (J. Kainar) a poprvé nasál zdejší zcela specifickou vůní oscilující mezi pachem hospodského sklepa a odérem alchymistické dílny.

Když zjistí, že vychází edice tištěných loutkových her, rychle se naučí číst, aby je mohl nastudovat. Čte i všechny předmluvy a doslovy. Za úžasnou koupi považuje Kainarovu Zlatovlásku, během nemoci se z ní naučí celé pasáže nazpaměť. Údajně je ovládá dodnes. Aby ne, když už v 9. třídě hrál – jako živák – ve školním představení Zlého krále (zlověstný černý vous si namaloval opáleným korkem).

Zrovna tak memoruje odborné články časopisu Československý loutkář, jehož věrným odběratelem se stává v sedmi letech. Tahá ho i do školy a čte pod lavicí. Dodnes dokáže v prvních ročnících okamžitě najít téměř každý článek či dokonce citovat. Jedné noci jsem mu ve snu vnukl myšlenku, aby napsal do redakce. Pochopitelně, že to přijal jako vlastní nápad (zkrácený záznam našeho archivu): „Vážení soudruzi. Jmenuji se Pavel Vašíček a chodím do 3. třídy. Mám velký zájem o loutkářství, a proto jsem začal Váš časopis odebírat. Něco Vám o sobě napíši. Zajímat se o loutky jsem začal roku 1954. Tehdy jsem hrál málo a špatně. Teď hraji loutkami 25 cm a mám jich dvacet… Jsem členem loutkové scény ZK Závodů Jana Švermy v Brně. Již jsem třikrát hrál…“. Následuje kompletní dramaturgie domácího divadla… Všimli jsme si ovšem, že víc ho bavilo hry vybírat, připravovat, malovat a kašírovat, než hrát… Obdobné psaní poslal i do LD Radost, odkud mu poslali fotografii ze hry Tajemství zlatého klíčku a dopis, v němž stálo: „Vidíme, že se svému zájmu velice vážně věnuješ, máš přehled o Divadelní žatvě (soutěž profesionálních divadel) a soutěžích LUT (lidové umělecké tvořivosti), ale nezapomínej, milý Pavle na školu!“ Občas si vzpomněl…

Plán našeho útvaru šel jako po másle a nesl své plody. Vašíček byl velmi jednoduchou obětí. Skutečně! Ve 3. třídě nastudoval se svou spolužačkou Mirkou H. (později, tuším, významnou kunsthistoričkou) maňáskovou hru K. Jandla z edice Divadélko Jak šel Honza na trh, k níž vytvořil výpravu (ta podle toho vypadala) a hrál hlavní roli. Inscenace se dočkala několika repríz. V osmi letech se stává právoplatným členem amatérského divadélka, kam dříve chodil jako divák (a určitě ho tam přitáhla i touha po oné specifické vůni) a dostává úžasné příležitosti. Ve hře Míšův nový zub hraje hned titulní roli (Zub), ve Sněhurce ztvárnil roli přímo klíčovou (Otrávené jablko), jednou s nadšením volá s davem „My chceme sůl!“, jindy se zas uplatňuje jako „hlasy dětí za oknem“. Perfektně ovšem věděl, že Sůl nad zlato napsal B. Svatoň a že za oknem povykuje ve hře V. Cinybulka Zmoudření ševce Fanfrnocha a že dotyčný Cinybulk byl především výtvarník a v r. 1952 obdržel státní cenu za výpravu k inscenaci hry K. Šnejderové Hrdinové severu v ÚLD. Hru měl už dávno přečtenou a jednoho dne začal lepit na své dekorace kusy bílé vaty, aby z nich vytvořil polární krajinu a přitom si mumlal: „To je zvláštní, hrajou to v ÚLD a já taky“ – tím to naštěstí skončilo.

Koncem 50. let se divadlo z bývalé oprýskané budovy bývalé hospody stěhuje do zbrusu nové budovy na Tučkově ulici a přijímá název Jitřenka. (Na Tučkově ulici pak dokonce na přelomu 70. A 80. let náš svěřenec bydlel).

Další záznamy… Jako divák chodíval Vašíček pochopitelně i do profesionálního LD Radost, kde ho v roce 1953 upoutala – jak jinak – Kalábova inscenace inkriminované Kainarovy Zlatovlásky, jejíž text uměl zpaměti. O dva roky později ho oslnila Kalábova režie hry E. Borisové Tajemství zlatého klíčku, která byla v té době označena za vrchol loutkářského umění na světě. (Roli Krále Tarabarského z této hry si po letech sám – opět jako živák – zahrál na jevišti Jitřenky). Sledovaný objekt Vašíček tehdy bezděčně nahlas zopakoval prohlášení, které jsme mu tajně, leč nekompromisně vštípili do hlavy: „Až vyrostu, budu režisérem v divadle Radost!“. Ve svých dvaadvaceti letech se tam skutečně stal dramaturgem, režisérem a šéfem uměleckého souboru. My to najisto věděli už tehdy! Ostatně, jak jsme zjistili, z 1. třídy školy v Brně -Táboře vyšli ještě další 3 režiséři – P. Pecháček, V. Kelbl a R. Tesáček, a také kritik a publicista známý pod zkratkou J. P. K.

A ještě jeden důležitý záznam: Kaláb zůstal jeho inspirací i v rozezpívané inscenaci Plevova Budulínka (1958), v odvážné inscenaci předválečné hry V. Sojky Brokát princ z pohádky (1958), ale i ve vizuálně atraktivní, Laternou magikou a polyekranem ovlivněné inscenaci schematické protiválečné Bártkovy hry Signály z Karakatu (1961).

Tehdy – po pubertálním výpadku spadajícího do let 1959/60, kdy se za svou vášeň pro loutky snad i drobet styděl, ba dokonce načas opustil i amatérský soubor, se Vašíček opět vrátil do naší sféry vlivu. A taky do Jitřenky… V tom nám pomohl fakt, že zmíněná školní představení se odehrávala na jejím jevišti. Na jaře 1961 jsme drobet zmáčkli vedoucího Jitřenky s. Řitičku, aby mladému nadšenci umožnil pobyt na celé jubilejní X. Loutkářské Chrudimi. Vyhověl, co mu taky zbývalo… Sledovaný objekt poprvé vstoupil do velkého loutkářského světa!!! Zhlédl řadu představení, z nichž ho mj. zaujala Aškenazyho hra Šlamastyka s Měsícem, inscenace Rödlovy-Bezděkovy Generálské operky (tu pak sám po letech inscenoval v Plzni), Pohádkový zákon K. Maška-Fa Presta, ale také avantgardní Exupéryho Malý princ z Bratislavy (na němž se podíleli i studenti jménem J. Jakubisko a E. Havettaa „Modrá kráva“ a neposedné kuře, pojmenované bůhví proč Slučajnyj, významného francouzského maňáskáře J. L. Temporala. Poprvé se tu také tváří v tvář setkal se svými tehdejšími loutkářskými idoly – dr. J. Malíkem, Z. Bezděkem a především s dr. E. Kolárem (který byl mj. po letech svědkem na Vašíčkově první svatbě). Všechny si nechal podepsat do památníku a účastnil se všech jimi vedených diskusí. Na LCH pak zavítal ještě mnohokrát, občas i jako porotce a recenzent. Obdobně významná pro něho byla i účast na festivalu profesionálních loutkových divadel v Brně 1963, kde se jeho soubor „idolů“ výrazně rozšířil a ohromily ho inscenace Speranského Krásy Nevídané a Dvorského a Schmidův Poklad baby Mračenice – obě hry později sám režíroval. V té době také začíná navazovat první kontakty s některými členy Radosti…

Tak nám ten chlapec vyrostl jako z vody, ale ouha – začal chodit na gymnázium. Zde ho to moc nebavilo, a tak aspoň se spolužákem Ivanem R. nastudoval celého Jonáše a tingl-tangl a předvedl ho spolužákům u táboráku. Museli jsme s tím něco podniknout ještě v prvním ročníku. Bylo nutné dát věci do pohybu! On sám o tom mluvil, jako o neuvěřitelné náhodě, ale netušil, že jsem to byl já, kdo mu v tělocvičně schoval hodinky, pro které se musel vrátit, díky čemuž odjel domů jiným spojem, a tak se stalo, že potkal bývalou spolužačku ze základky Hanku S., s níž navštěvoval školní dramatický kroužek (a která tehdy hrála Zlatovlásku). A ta se mu zmínila o herecké dramatické konzervatoři, po letech znovuotevřené. Vašíček zbystřil.

Ovšem další svízel – na termín přijímaček už bylo pozdě, tak jsme my, chlapíci z oddělení, museli zase něco vymyslet. Dohodili jsme komisi ještě dva další adepty – opozdilce, a tak stálo za to, vyhlásit náhradní přijímací řízení. A bylo to… Ale vyhráno ještě nebylo. V té době se přijatý konzervatorista doslechl se o nové hudební skupině The Beatles, vypůjčil si magnetofon Sonet duo a pásku s hodinovým záznamem jejich koncertu mohl strhat. Po jistou dobu ji poslouchal osm hodin denně.

O Čsl. loutkáře v těch dnech ani nezavadil. Ještě ke všemu se spolužáky z ročníku Jiřím F. Ivo K. a Jardou D. založili estrádní soubor Eso, kde bujaře dováděli na vystoupeních, zpívali (S+ Š, Starce na chmelu), muzicírovali (objekt hrál na klávesovou foukací harmoniku), přednášeli povídky především I. Vyskočila, P. Boška a M. Macourka, ale kopírovali i scénky ze starších silvestrovských pořadů. No prostě guláš! Absolvovali desítky vystoupení, jedno například i v Besedním domě, v sále kde jindy hrála Státní filharmonie. K souboru se občas přidali stařičký klaun Vašta, nádherně hrál na skleničky třeba Humoresku. Zkrátka, v klientovi se to poněkud pralo. Když Semafor získal scénu v pražské pasáži Alfa, a to na úkor studijní scény loutkářské katedry, nevěděl komu fandit.

Trochu nám to zamotalo hlavy i nitě, jak jsme se radili a gestikulovali, co s tím. Střídali jsme se na směny a vytrvale mu hučeli do ucha (dodnes na něj hůř slyší): „Loutky! Loutky! Loutky! Loutky!“

Trpělivost přinesla růže… Uvědomil si, že všechny ty veselé špumprnágle vedou k jasnému cíli: dostat se na katedru loutkářství DAMU v Praze (a pak být režisérem v LD Radost). Konzervatoř ukončil malou rolí ve hře A. Hoffmeistera: Nevěsta (sám ji pak v 80. letech nastudoval v Plzni). V tomto absolventském představení hráli i spolužáci z nižšího ročníku, např. Eliška Havránková (Balzerová) nebo Laďka Kozderková. Tak si alespoň jednou zahrál s hvězdami….

Přijímací zkoušky na DAMU opět neproběhly standardně. Nejdříve šéf režijně-dramaturgické větve dr. E. Kolár oznámil, že obor R/D ten rok nebude otevřen, ale nakonec přece jen povolil dvěma adeptům – Vašíčkovi a Makonjovi jít k přijímacím zkouškám. Náš vyvolenec měl sice připravený bohatý repertoár „od Bacha po Vlacha“ (jeho parádní číslo bylo tehdy Kainarovo Bombardovací blues, které zčásti odzpíval, doprovázeje se na klavír či kytaru„). Kainar se líbil, ale nakonec adept utáhl komisi na něco jiného…

No jistě, zase jsme museli zasáhnout. Mí dřevění spolupracovníci z ÚLD se zavěsili v učebně a Vašíčkovi (a následně komisi) se rozzářily oči. Dokázal totiž všechny mé kolegy pojmenovat a určit i hru, ve které hráli, rok premiéry, režiséra. Byl okamžitě přijat. Ale pozor – téhož dne 7. II. 1966 poprvé navštívil Semafor (v pasáži ALFA) a zhlédl Dobře placenou procházku!

A protože jako student DAMU mohl chodit na všechna pražská představení zdarma, nadešla éra okouzlení slavnou érou českého divadla reprezentovanou už nejen Semaforem, ale i Činoherním klubem, Divadlem Za branou, Na zábradlí… Prvně se tak setkal s Ghelderodem (Maškary z Ostende), s Králem Ubu, Fialkovými Blázny a s mnoha jinými kusy! A zažil ovšem i “pražské jaro„ a poté pohřeb Jana Palacha a všech nadějí… V Semaforu se na podzim 1968 střídaly samostatné recitály S+Š, když skončil jeden recitál, přišel druhý z protagonistů a představení pokračovalo dál, v naprostém souznění jeviště a hlediště… Praha – to byl tenkrát nářez…

Ale studium na katedře mu zároveň i otevřelo oči a zbavilo některých iluzí. Získal přehled a mohl srovnávat. Dosud obdivované Divadlo S+H nebo Ústřední loutkové divadlo začal vnímat jinou optikou, uvědomil si, že tudy cesta dál nevede. A protože škola byla tak trochu v područí ÚLD, do značné míry vycházela z jeho tradice a poetiky (významná část pedagogů se odtud rekrutovala), začal se postupně vyhrocovat konflikt mezi studenty a vedením, který vyústilv demonstrativní odchod z hodiny režie u Jindřicha Halíka a následného sepsání pětistránkového prohlášení O problematice výuky režie na katedře loutkářství, jež postupně odstartovalo revoltu na celé DAMU. Jeden ze čtyř podpisů prohlášení patřil Pavlu Vašíčkovi. (Přece jen poněkud hysterická vzpoura J. Halíkovi nesporně lidsky ublížila, o to více je třeba ocenit Halíkovu velkorysost, když v 80. letech, kdy Vašíček režíroval v ÚLD, nabídl mu na šest týdnů ubytování ve svém bytě.)

Výsledek revolty se brzy dostavil: z části se vyměnilo vedení (Z. Raifandu vystřídal dr. M. Česal), dosavadního pedagoga režie nahradil Karel Brožek. Po poradě na ústředí jsem novému pedagogovi zavolal a dal mu instrukce… Nebylo to těžké, souhlasil. Měl ovšem za šest týdnů odletět s Laternou Magikou na Expo do Montréalu. Co se dá stihnout za šest neděl? Velmi mnoho. Jeden ze studentských požadavků mimo jiné byl, aby všichni studenti měli možnost svobodného sebevyjádření v tvorbě a dostatečného prostoru k uskutečnění svých nápadů. K tomu byl Brožek přímo stvořen. Řekl studentům, ať si každý připraví text, který chce zpracovat, a tak se začaly rodit první školní režijní knihy.

Vašíček přinesl Ghelderodovy Slepce (K. Makonj své později proslulé Camusovo Vyrozumění) a ve III. ročníku, už pod vedením Jana Dvořáka režijně připravil Paní Bídu M. Pavlíka. Obě inscenace nakonec skutečně realizoval v profesionálních divadlech. Jako talentovaný student zazářil i se svou diplomkou s názvem Hledání groteskna, kde se také zabývá pojmem “magického realismu„. To jsem s ním ale musel dost zatřást, ať sebou hodí. Stejně ji odevzdal pět dní po termínu, nesvázaná je dodnes. Teď už asi nemá cenu honit tiskárny…

Ke škole se váže ještě jedna důležitá zkušenost. Student a studentka 4. ročníku režie, kteří pocházeli z NDR, chystali se svými spolužáky Bradfordova Černošského Pánaboha. Jenže se psal rok 1968 a režisér ani režisérka se po prázdninách z Německa najednou nemohli vrátit. Scénář existoval, výprava byla navržená a dokonce už i vyrobená – tak co teď s tím? Tehdy jsem Vašíčka z nižšího ročníku, který však byl vzhledem ke známosti se scénografkou přítomen vzniku výtvarných návrhů od samého počátku, takže o inscenaci přece jen něco tušil, poplácal po rameni a řekl “Jdi„!

Šel, viděl, zvítězil… Nápady, atmosféra baru někde v New Orleans, živá muzika, politická aktualizace. Angažoval i profesionály – E. Havlíka, J. Pehra a hudebníka M. Jíru. Představení mělo značný ohlas i před mezinárodním publikem na loutkářské přehlídce UNIMA v Praze 1969. To výrazně urychlilo Vašíčkovo další studium a odchod do praxe. Absolventskou inscenaci Paní Bídu odvedl hned na počátku IV. ročníku v Ostravě, kam odjel zkoušet 1. srpna 1969, tedy v den, kdy dopoledne nastoupil do svého prvního angažmá v brněnské Radosti.

Vzpomínáte ještě na zvolání malého Pavlíka: “Až vyrostu, budu režisérem v divadle Radost„? No, holt se mu jeho přání vyplnilo, řeknete si… (Později občas litoval, že si nepřál být anglickou královnou, třeba by se to taky splnilo…)

Ale tak snadné to nebylo. Když ho někdy v červnu 1969 potkal vedoucí katedry dr. Česal na Příkopech a sdělil mu, že má jet podepsat smlouvu do Brna, neboť tamní režisér Jiří Jaroš odchází do Prahy (což jsme samozřejmě zařídili my), nejprve k všeobecnému překvapení řekl: Ne! Nějak se mu i z osobních důvodů nechtělo z Prahy. Život studentský, život veselý… Žhavili jsme telefony – nu, dr. Kolár i Honza Dvořák mu promluvili do duše… že ať jako není blbej… Takže toho 1. srpna opravdu nastoupil, spolu s novým ředitelem, hudebním skladatelem dr. L. Štanclem, který přišel z Večerního Brna.

Nebylo to snadné pro nikoho: ve dvaadvaceti letech začít šéfovat hercům, z nichž někteří hráli už v inscenaci Bílé ouško, kterou malý Pavlík zhlédl v Radosti jako čtyřletý?… A říkat jim jak to mají dělat…

Do divadla si přivedl vlastní tvůrčí tým, scénografku Vieru Popovovou, muzikanta Jiřího Kolafu a do inscenací zval i slavné činoherce z Mahenova divadla a DBM, čím si logicky znepřátelil místní. V tom čase malin nezralých mu to ale bylo ještě celkem fuk. Byl sám sobě dramaturgem i režisérem, rozuměl si s nejbližšími spolupracovníky a šlo mu o výsledky, o kterých měl jasnou představu. Až později leccos pochopil…

A tak vznikal jeden špíl za druhým. Třeba Brdečkův Kouzelník Žito (toho pojal jako alegorii let 1968–69, tudíž dobrý konec musel změnit na beznadějný…), ještě ve škole připraveni Ghelderodovi Slepci (zde cesta slepých ke “světlým zítřkům„ vedla stále dokola kolem šibenice, až skončila v bahně, to vše s průvodem boschovských maškar), Dürrenmattův Dvojník (toho si pak zopakoval v polské Poznani), pod svým jménem uvedený Gogolův – Uhdeho Nos, Apollinairovy Prsy Tiréziovy, Exupériovskou montáž Prosím, nakresli mi beránka, vlastní dramatizaci Vančurova Rozmarného léta (která se velmi líbila paní dr. Vančurové)a Hrubínův Špalíček veršů a pohádek. Režíroval téměř ve všech českých loutkových divadlech. Mimochodem Míčka Flíčka uvedl na různých profesionálních scénách v různém provedení celkem pětkrát a Špalíček se s přestávkami snad hraje dodnes.

Všimli jste si? Začala ho vážně zajímat i tvorba pro děti! Za první dvě jmenované inscenace získal v r. 1970 a 1971 cenu za režii na SP.

Byl nejvyšší čas ho trošku skřípnout, aby si nemyslel, že to tak bude pořád. Zlatovláska z Chlumce A. Břízové (= F. Pavlíčka) či Kryštofous Garcíi Lorcy na cenu věru neaspirovaly… Asi jsme to přehnali, začal dokonce uvažovat o odchodu. Podstrčili jsme mu tedy Speranského Krásu Nevídanou, on ji pojal jako “šou v carském čeledníku„ a byla z toho Skupova cena! Cen bylo ještě víc, ale i propadáků… No, popravdě si za ty průsery mohl hlavně sám, třeba za dvě nepovedené Branky zamčené na knoflík, ale úplně všechno odtajnit nehodláme…

V Radosti strávil desetiletí, pak po téměř třech letech na “volné noze„ (kdy krom práce v dabingu, rozhlasu a televizi vytvořil jedenáct inscenaci, z toho tři v Radosti, čtyři v Draku, dvě v Naivním divadle – zde opět Černošského Pánaboha) nastoupil v roce 1982 jako dramaturg a režisér do plzeňské ALFY.

A zase se mu vedlo. Hned první byla Balada z hadrů Voskovce a Wericha s nově napsanými forbínami, které vytvořil Jiří Suchý přímo Alfě na míru, následoval Poklad baby Mračenice L. Dvorského, Smočkovo maňásky hrané Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, při němž se diváci váleli smíchy, lidová hra Komedie o Františce, Hoffmeisterova Nevěsta + Lásky hra osudná bratří Čapků, Generálská operka. Pod svým jménem uvedl Gogolův – Uhdeho Plášť, který u autora objednal v den, kdy opouštěl Brno, následovaly Prévertovy Pohádky pro nehodné děti.

S herci a posléze ani s novým ředitelem to však ani tady vždy neklapalo, dokonce byl na patnáct měsíců “odejít".

Časem zjistil, že mu vyhovuje spíš introvertní práce dramaturga než extrovertní pozice režiséra a jako takový byl povolán zpět do ALFY. A režíroval už jen sporadicky. Ale stejně měl celoživotní potřebu zkusit všechno možné. A nezůstalo jen u slov a představ:

Byl pedagogem na LK (i KALD) DAMU, šéfredaktorem časopisu Loutkář (1993–99), jako historik autorem textové části knihy Plzeňské loutkářství, dokázal psát odborné statě a studie především do Loutkáře, ale přispěl i do několika knih (např. do sborníku o českém amatérském divadle, o E. Kolárovi, J. Malíkovi, J. Schmidovi a také o T. Dvořákovi, je autorem bookletu k albu nahrávek J. Skupy, atp.). Jako porotce se účastnil loutkářských amatérských přehlídek, bavila ho práce v dabingu, práce v rozhlase, je autorem více než pětadvaceti her a scénářů (převážně dramatizací a montáží), z nichž některé se hrály i v zahraničí, nespočet her více či méně upravil.

Zdá se vám, že jsem to finále vzal až moc halabala? Inu, protože zralý Vašíček naše zásahy už dávno nepotřeboval. Záznamy prořídly… A svoji dramaturgickou éru v Alfě ostatně sám zrekapituloval v příspěvku do knihy věnované kolegovi Tomášovi D. Taky jsem si ho přelouskal, byl přetištěn i v Loutkáři 2016/4.

A tak jsme se po šedesáti letech viděli na výstavě. On jako návštěvník, kterému všechno docvaklo, my jen jako exponát. Ale proč ne? Naše dobře odvedená práce v utajení skončila. Vlastně na začátku stačilo jen ťuknout!

kaspar.001

Foto: Archiv Divadla Alfa

P.S.

Občas nám dal zabrat, ale jediné, co mu mám opravdu za zlé, je, že mne jako režisér neobsadil do žádné své inscenace. Jako dramaturg si na mě sice občas vzpomněl, ale jen zřídka… Nicméně doneslo se mi, že právě pro T. Dvořáka upravuje text J. Skovajsy Kašpárek a mumie. Že bychom si nakonec spolu i zahráli?!

Blanka Josephová Luňáková, 21. 6. 2017

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.