Uskladněné vzpomínky

Tradiční letní mezinárodní site specific projekt divadla Continuo se konal letos již posedmnácté. Soubor pokračuje v oživení prostor, které nebyly původně určené pro umělecké aktivity a které byly do té doby veřejnosti nepřístupné. V loňském roce se uchýlili do vodňanské sto let staré cihelny a v tomto roce do nezrekonstruovaných sklepů písecké Sladovny (dnes fungující jako kulturní centrum). Stejně jako v cihelně, i zde převládalo šero, prach, holé, oprýskané zdi, vzbuzující pocit stísněnosti, nehostinnosti, zmaru.

Pět členů divadla Continuo, šestnáct účastníků projektu z deseti zemí spolu s režisérem a uměleckým vedoucím Pavlem Štouračem proměnili sklep v místo, kam člověk i lidstvo odkládá nejen to nepotřebné, ale hlavně bolestné a drásající. To, co je třeba zapomenout, vytěsnit, popřít, že existovalo. Ať již se jedná o vzpomínku, událost, prožitek či emoci. Je to výprava do nejskrytějších zákoutí lidské duše, odhalování běsů v nás.

V úvodu mlčky vymezí tajemný průvodce hrací prostor, kam přichází dívka s chrastím. Pomalá, stylizovaná chůze, dotyk bosých nohou v písku a první otázky, které napadají diváky: přináší sem odložit své životné břímě, životní náklad, s kterým si nedovedla poradit? Těžkými vraty vchází další postavy: rozrušený mladík, který sem přiběhl schovat své poklady a zmítá se mezi vyděšeností a ostražitostí. Následuje průvod žen, jež si na něm vybíjí svou vášeň i vztek. Vtančí sem dívky v bílých šatech s igelitovými sáčky s vodou, snažící se dosáhnout katarze skrze tekoucí vodu. Honí se tu dvojice, jež si vráží hřebíky do těla ve snaze majetnicky připoutat toho druhého, podrobit, ovládnout. Pak všichni aktéři dostanou od průvodce bedýnky (snad svůj osud) a odebírají se dále. Mnohoznačné výjevy, chaoticky se prostupující, jako by vypovídaly o neuspořádaném skladu myšlenek a pocitů v našich duších, v nichž sebemenší maličkost evokuje další a další vlny rozpomínání. Nevládne zde logika ani kontinuita. Divák je zaplaven smrští obrazů a záleží jen na něm, nakolik je v nich ochoten hledat možná rozluštění.

Aréna se následně vymění za kukátkový prostor a diváci jsou rozděleni do tří skupin do malých místností. Ve třech sklepních boxech probíhá identické dění. Mladík je vržen průvodcem do sklepa a zkoumá uložené haraburdí, které postupně vtipně ožívá. Staré oblečení i pytle se přemisťují, sesouvají, zvědavě si prohlížejí nově příchozího. Groteskní obrazy, vyznačující se hravostí, vystřídá dění, z něhož mrazí. Do sklepa jsou na kolcích přiváženy pytle s lidmi, dění tak evokuje koncentrační tábory a továrny na smrt. S člověkem se zachází jako s bezcennou věcí, lidská důstojnost i svoboda je zapomenuta. Mladík objevuje figurky vojáků a svádí v písku válečné bitvy. Přichází dívky a nesou v ústech schované dlouhé smotky, jež před ním odhalují, vydávají svědectví. Nasazují si na tvář masky. Mnohé zrůdnosti se mohou sebehlouběji ukrýt, ale přesto z dějin nezmizí. Ožívá před námi paměť lidstva, bestiální krutost a utrpení.

V další podlouhlé sklepní místnosti postavy cosi netrpělivě vyhlížejí, očekávají a pak se zoufale snaží vymezený prostor opustit. Ve zběsilém tempu se kutálejí, pokouší se vyskočit, vznést, uprchnout po žebřících, zoufale touží uniknout. Nakonec poslušně a odevzdaně přijímají svůj osud či nesvobodu a přesunou se do poslední místnosti, kde teče řeka. Před ní bez hnutí sedí se svými bedýnkami a neví, co je čeká, co se skrývá za těmi posledními dveřmi. První opatrně vstupuje do řeky. Ostatní ho následují. Strach a nejistotu střídá úleva. Odchází za světlem, na řece zůstávají bedýnky (to, s čím byli celý život spjatí). Životní příběh se uzavírá. Konec je obestřen tajemstvím, ale necítíme z něj beznaděj, spíše zvláštní očištění.

Ve sklepě odkrývá Continuo jedno ze svých věčných témat – paměť člověka a paměť lidstva. A odkrývá i podvědomí, zanesené emocionálními přebytky, jež neumíme zpracovat ani uklidit. Continuo se soustředí na elementární detaily (např. ponoření nohy do vody se stává malým obřadem), pracuje s prazákladními materiály (písek, zem, voda), které nás obklopují, s jednoduchými zvuky, hrou světel a stínů. Nejednoznačným obrazům, které jsou prostoupeny jevištní poezií, metaforami i znepokojující brutalitou, nelze upřít výraznou sugestivnost, a tak divákům pravděpodobně příliš nevadí, že se ve střípcích sklepního kaleidoskopu trochu ztrácejí, postačí jim nechat na sebe působit atmosféru daného okamžiku.

Divadlo Continuo

Ve sklepě

Režie: Pavel Štourač, scénografie: Helena Štouračová, Kristýna Patková, hudba: Alesandro La Rocca a Elia Moretti, pohybová spolupráce: Corinna Vitale, hudební spolupráce: Oliviero Givannoni, světelný design: Jiří Šmirk, Jan Hugo Hejzlar, Lukáš Jíra.

Premiéra 8. srpna 2013, psáno z reprízy 19. srpna 2013.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 5/2013]

Vojíková Silvie, 6. 11. 2013

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.