The full, the empty and otřelý

Byla neděle odpoledne, slunce pálilo i ve stínu a já seděl s rodinou své milé na zahradě a příliš nevnímal téma hovoru. Přemýšlel jsem, jak férově a poctivě přistoupit k filmu, z něhož jsem veskrze rozpačitý a nad nímž si musím přiznat, že vlastně nevím, co si myslet. A jak napsat recenzi tak, aby můj ostych ze zhlédnutého nebyl znát. Jako přirozené a racionální řešení tohoto intimního sváru se mi proto jevila rada jedné z postav snímku: „Ale vyser se na to a poď s náma na pivo.“ Lákavé nabídce jsem ale odolal.

Těžko je při sledování Chcípáků (2006) nemyslet na o dva roky starší film Team America: Světovej policajt Traye Parkera a Matta Stonea (tvůrců seriálu Městečko South Park). V něm nejen, že autoři předvedli, že s klasickou marionetou lze natočit výborný akční a zábavný film, ale především ukázali, že i při všech svých parodických vlastnostech může být takový film lepší zástupce hollywoodského špektáklu, než jsou tradiční snímky hrané. Mimo to je dost pravděpodobné, že řadě mladých diváků snímek odhalil, jak vlastně vypadá typická „loutka na nitích“ a co všechno s ní lze provádět. Parker se Stonem jednoduše natočili klasický film, jen s tím rozdílem, že loutkový. Komický efekt tak vznikal tím, že dřevění, nemotorně se pohybující panáčci musejí podstupovat tytéž situace jako živí herci: střílet do davu, spurtovat, pilotovat stíhačku i souložit. Režisér navíc mohl dotáhnout do finále scény, na něž by v hrané produkci nedosáhl bez použití digitálních triků – například vyhodit do vzduchu pařížský Louvre a pokácet Eiffelovku.

Parker se Stonem přitom jen chtěli otestovat možnosti marionety ve filmu a zůstali ve svém pokusu autory filmovými. Tvůrci Chcípáků oproti tomu, přestože točili film, zůstali autory divadelními; nebýt střihu a detailů, vypadala by jejich prostředí jako jevištní scéna a film celý jako banálně zdokumentovaná inscenace. Takovému vjemu napomáhá i podoba vyprávění, které spíše než celistvý tvar tvoří sled v tomto případě sedmi scén respektive kapitol, orámovaný Brechtovým/Langerovým mužem na scéně, tentokrát v kůži syrového, v dalších výstupech kořeněného, pečeného a pojídaného kuřete. Divadelnímu tvaru odpovídá také přístup k loutkám. Zatímco ve Světovém policajtovi byly loutky modelované realisticky v souladu s rysy dnešního člověka (a také podle známých tváří, neodolatelný je najmě severokorejský diktátor Kim Čong-il) a divák měl zapomínat, že sleduje loutkový film, v případě Chcípáků je to obráceně: je zdůrazněna právě „loutkovost“ snímku. Na plátně se pohybují figurky, jaké si člověk běžně pojí s domácím loutkovým divadlem (byť obléknuté jsou jakžtakž soudobě a dle potřeb příběhu: lékař tak vypadá jako barokní sv. Mikuláš, chlapec Péťa jako princátko, boxer nikoli jako Rocky, nýbrž jako Krakonoš či zbojník atp.), anebo jež bychom mohli přiřadit rukopisu Vlasty Pospíšilové (postava bordelmamá) a ovšem Tima Burtona (scény z posmrtného světa; pokud by snad někdo byl na pochybách, nechť si srovná třeba kostlivce psa zde a v Burtonově Mrtvé nevěstě).

Efektní jsou proto detaily tváří loutek (v hraném filmu je to oblíbený trik, jak divákovi připomenout, že sleduje film s účastí hvězdy), neboť za prvé vytvářejí de facto procházku po galerii výtvarného stylu loutkářů a výtvarníků nejen zdejších a za druhé vyznívají vždy nesmírně ironicky; kupř. podoba princátka Péti měla kdysi jistě vzbuzovat emoce veskrze kladné, kdežto zde je vizuální charakter loutky komentářem přetvořen na docela opačný. A ono to funguje. Divák tak v podstatě sleduje film, manifestující, že půvab klasické marionety je nadčasový a nezávislý na dobových estetických normách, neboť se s nimi míjí věren sám sobě. Dlužno dodat, že obsazení loutek proti jejich typu však je klasický, nikoli novátorský přístup souboru B&L.

Potíž je tak v tom, že takové pojetí loutky dovolí jen málokdy dojít k jinému než nejapně humornému tvaru. Ostatně jak dokládají i loutkové televizní zprávy od B&L (kde lze zahlédnout loutky známé z divadla i Chcípáků), vysílané na serveru bedna.tv, je v posledku základním, ne-li jediným inscenačním prostředkem souboru důraz na obhroublý vtip; těžko si proto v současné kondici skupiny představit hru rezignující na očividnost. A tak se i ve filmu tvůrci odhodlali předvést jakýsi kabaretní galymatiáš, v němž žádná postava není normální. Infantilní andělíčci zdvojují své věty, v posmrtném světě si kostlivci nechávají na hlavu pleskat sliz a zažívají u toho nekonečnou lábuš, chirurg věští ze záchodové mísy plné výkalů a o vypravěči jsem už psal. Tím autoři dostáli tradiční nemoci současného českého filmu: obyčejnost se nenosí, je totiž moc obyčejná. Film je tedy trapně vtipný (to prosím není hodnocení, nýbrž kategorizace), což je stále vydáváno za prostředek k ozvláštnění atmosféry. A tento trapný humor je v jednotlivostech opakován, čímž se stává skutečně trapným. Řečeno příkladem: kálející Spejbl a zvracející Hurvínek jsou napoprvé vtipní, ale dívat se na totéž ve stopáži třiašedesáti minut čtyřikrát je po mém soudu autorské přiznání bezradnosti.

Však také dialogy začasto působí jako improvizované, takže jejich úroveň je kolísavá. Herci sice bez výjimky loutkám svým dabingem dodávají originální a poutavé polohy, jenže obsah rozhovorů bývá prázdný; což nemyslím tak, že by jen chyběla sdělení, ale že dialogy nijak neposouvají příběh, ale jsou pouze komentářem k vodění loutek a dotvářejí ducha každé z nich a probíhající scény. Systematicky a soustředěně je budována pouze vulgárnost projevu loutek. Mezi vší její samoúčelností (byť přiznávám, že se dětinsky ztotožňuji s radostí uživatele filmové databáze csfd.cz s příznačným nickem „bullshitski“, který ve svém komentáři k filmu napsal: „Vždycky jsem chtěl slyšet loutky mluvit sprostě.“) nakonec prosvitne alespoň sedmá kapitola, nazvaná „Materia hovna“. Vytčením hovna do dílčího názvu, stejně jako poukazem na to, že i takový národní klenot, jako je pan Spejbl, produkuje lejno, se Buchty a loutky zřekly „estetického ideálu kategorického souhlasu s bytím“, jak o něm píše Milan Kundera v Nesnesitelné lehkosti bytí. V Kunderově rozumění umění zkrátka natočili cokoli jiného, jen ne kýč. A to je nejlepší vtip tohoto filmu, i když pochybuji, že ho tak autoři zamýšleli.

Lukáš Novosad

Autor je redaktor měsíčníku pro světovou literaturu Plav

Buchty a loutky: Chcípáci. Scénář a režie: Radek Beran. Kamera: Tomáš Choura. Výtvarník: Bára Čechová. Hudba: Vít Brukner a Tomáš Procházka. Mluví: Jiří Ornest, Matěj Kopecký, Anna Geislerová, Eva Spoustová, Matěj Hádek, Petr Čtvrtníček, Pavel Liška, Martin Zbrožek, herci souborů Vosto5 a Buchty a loutky a další. Premiéra: 2006. 63 minut.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 3/2009]

Lukáš Novosad, 22. 6. 2009

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.