Černá hodinka 7

Začala bych trochou statistiky: V devíti divadelních sálech, které mají všechny optimální polohu v centru (Václavské náměstí 2x, Národní třída 2x, Můstek, Příkopy, Pařížská, Karlova, Rytířská) jsem navštívila devět představení v době od 18. srpna do 30. října 2007. Počet účinkujících se pohyboval od 7–9 osob. Celkem se na jevištích nakonec děkovalo 75 lidí, bez technického a pomocného personálu. Dá se tedy odhadnout, že denně může pracovat v černých divadlech kolem 120 lidí. Už to, že se tím tolik lidí uživí, má svou hodnotu, která se nedá pominout. Celkový počet všech sedadel v těchto divadlech je 2.500. Nebylo všude plno – počet přítomných na všech zhlédnutých představeních odhaduji dohromady na 1.200 diváků. Hledala jsem nějaké srovnání a zjistila jsem, že Národní divadlo má 997 míst a Státní opera 1.060. To mi vyrazilo dech. Každý den navštíví černá divadla víc lidí, než se vejde do jednoho z těchto úctyhodných stánků! A když je turistická sezona na vrcholu a mají všude plno – tak tam sedí tolik duší, jako v obou těchto budovách dohromady! Samozřejmě, že samí cizinci. Troufám si tvrdit, že jsem byla na většině představení jediný našinec. Když jsem u pokladny promluvila česky, navíc jako paní v důchodovém věku, nabídli mi někde sami od sebe slevu (třeba studentský lístek, nebo přístavek). V této souvislosti uvádím, že cena vstupenky se pohybovala od 300 do 650 Kč, průměrné vstupné bylo 425 Kč. (To jsme zase přibližně v parametrech toho Národního.) Denně si tedy odnáší 1.200 cizinců určitý dojem či kulturní zážitek právě z černého divadla. To je 36 000 lidí za měsíc, skoro půl milionu za rok. A tak mi došlo, že je to vlastně mnohem významnější záležitost, než si připouštíme.

Když černé divadlo začínalo, v tehdejším Semaforu, v Divadle Na zábradlí, nebo v klubu Vagonky Tatra v Ženských domovech na Smíchově, bývalo sto až dvě stě lidí. Ale psalo se o tom ve všech novinách a kritika se tím seriozně zabývala i v odborném tisku. Dnes, kdy to denně vidí tolik diváků, se o tom nikdo nezmiňuje, jako by toho nebylo. Jako by to vůbec nikdo nebral vážně. Jako by se rozumělo samo sebou, že je to jen trochu pochybný artikl pro cizince. Úkolem kritiky je sledovat a komentovat kulturní dění, ale také je kultivovat. A tady, jako by se na to úplně rezignovalo. Na jedné straně se nelze divit. V časopisu Atelier nebo v Loutkáři taky nikdo nehodnotí výtvarnou úroveň loutek, které se prodávají na Havelském náměstí, nebo ve všech těch krámech v Ungeltu, v Jilské, či v Karlově ulici, hned vedle ruských papach, jantarových šmuků a skla pochybné úrovně. Každý předpokládá, že to je pouliční prodej, určený jako suvenýry pro lidi s průměrným a nenáročným vkusem. (To samozřejmě nijak nevylučuje možnost, že se dá i tady objevit krásná a zajímavá věc.) Tento trochu krutý příměr se mi vnucoval, když jsem šla Karlovkou do Divadla Ta Fantastika a pak zase zpátky po zhlédnutí představení Aspects of Alice. To představení se z toho jarmarku kolem nijak nevylamovalo. Naopak s ním souznělo. A to vůbec nemluvím o Cats v National Black Light Theatre na Můstku, kam se člověk prodírá přímo těmito suvenýry a u pokladny na něj mluví s ruským akcentem. Možná, že tato divadla o kritiku normálního druhu nebo o nějaké hodnocení ani nestojí. Jak si jinak vysvětlit, že až na tři výjimky, (Divadlo J. Srnce, Františka Kratochvíla a Divadlo Image) se nikde nedozvíte, kdo jsou tvůrci představení, ani kdo tam hraje. Ve většině z nich dostanete maximálně jen strakatý letáček, jehož hlavním údajem je malá mapka, jak se do tohoto divadla dostat. Nemíním tu nějak hodnotit práci těchto divadel, na to byl můj pohled jen příliš letmý. Řadu z nich bych ale nazvala spíš „černými dividly“, od slova „diviti se“. Nekladou si větší cíl, než ukázat trik a tím cizího diváka překvapit. A pořád se to ještě daří. (Ale kam taky cizinec může jít? Jedině na balet, na operu, na loutky, nebo na černé divadlo.)

V něčem je osud černých divadel podobný osudu Laterny magiky. Kdo z Čechů to chtěl zhlédnout, už to zhlédl a víckrát to zatím vidět nemusí. Pakliže zase nedojde k momentu, kdy představení zaujme navíc ještě něčím jiným, než technickým trikem a potom vznikne ta kýžená panika, kdy na to zase poběží i Češi.

Černé divadlo jako technický prostředek je efektní a překvapivý scénický princip, který cizí diváky zatím pořád zajímá. Tak jako se s gustem podívají na zručného eskamotéra a rádi se dají udivit jeho triky. Jak jsem měla možnost sledovat, diváci se více či méně baví a neodcházejí z představení (až na malé výjimky) a většinou se nezdají ani zklamaní, když po hodině a čtvrt – což je téměř standardní délka všech produkcí – odcházejí do svých hotelů. Ovšem k opravdovému divadelnímu kontaktu hlediště s jevištěm dochází jen velice zřídka.

Když jsme začínali, vyšli jsme všichni z loutkářského hnízda, ať už to byli Skupovci, nebo náš soubor, který tvořili z valné většiny absolventi loutkářství. Pro nás bylo tehdy hlavní oživit předmět takovým způsobem, jakým se oživuje loutka a to vtipně, překvapivě, tak aby výsledek vzbudil u diváka smích, nebo úžas, že vidí něco vtipného, nečekaného nebo krásného, co se ho dotýká a co mu tlumočí nějaký pocit, nebo myšlenku. Snažili jsme se také o vytvoření vztahu a jistého napětí mezi živým člověkem a věcí, mezi věcmi navzájem. Šli jsme na to z toho loutkářského konce. Dnes je toho, co by se dalo nazvat „loutkářským principem“ – tedy oživením neživého, animací loutky či věci – v představeních současných černých divadel jako šafránu. Samozřejmě, že se tam pořád plno věcí (i lidí) vznáší ve vzduchu – ale je to většinou jen na úrovni přenášení břemen.

Techniku černého divadla (či tzv. „černé pomoci“, což byl termín starých kouzelníků a eskamotérů), lze využít ale i v baletu. Ať už k překvapivému a nečekanému pohybu tanečníků nebo k dosažení zajímavých efektů pomocí speciálně vymyšlených kostýmů. Některá divadla jdou výhradně touto cestou. Je to typické zejména pro Divadlo Image, které baletní scény tohoto typu prokládá hrou dvojice či trojice mimů, kteří dovedou navázat kontakt s publikem a vyvažují svým humorem poněkud jednostrannou a trochu odtažitou podívanou i když velmi efektní a profesionální. Kreslené divadlo Františka Kratochvíla zkoumá možnost hry s oživenou kresbou a pohybuje se na pomezí kresleného humoru. Kombinace s živými lidmi je tady přirozená a dobře propojená a v tomto představení bylo taky nejvíc vtipu, lidé se nejlíp bavili a nejspontánněji reagovali. Je vidět, že někde ještě tvůrci upřímně hledají a něco taky občas najdou. Naproti tomu v mnohých divadlech jen opakují, co okoukali u jiných, nebo to, co jejich předchůdci vymysleli před léty.

Všechny žánry mají svá období stagnace a rozvoje. Po staletém přešlapování na špičkách urazil za poslední čtyři či pět desetiletí obrovskou cestu balet. Není to tak dávno, kdy došlo k renesanci cirkusového umění v tom smyslu, že triky a dovednosti, které bývaly jen dokonalým fyzickým řemeslem, dokázal někdo náhle povýšit na divadelní zážitek. V černém divadle se kdysi podařilo dosáhnout silného emotivního účinu využitím starého triku pouťových kouzelníků.

Každý umělecký obor přirozeně podléhá módním vlnám. Pamatuji se, jak po prvním zájezdu Obrazcovova divadla propukla móda javajek a všichni honem věšeli marionety na hřebík. Pak módní vlna opadla a pozornost se zase upřela jinam. To je možná odpověď na otázku, proč žije tento princip dnes jen v černých divadlech a normální loutková divadla jej v současné době nevyužívají. Po dlouhém období, kdy se stránky Loutkáře hemžily fotografiemi černodivadelních produkcí, móda prostě přešla.

U černého divadla je přítomen ještě jeden ošidný moment. Výrazný efekt, který je jeho předností, je i jeho určitým prokletím. Je velmi snadné koupit si luminiscenční výbojku, něco natřít, posvítit na to – a dostaví se zázrak. A ten zázrak mohu někomu ukázat, aniž bych se sám musel něco naučit. Každý muzikant, tanečník nebo artista nejdřív musí prožít tvrdá léta učení. U herců a loutkářů už to není tak evidentní. Tam se může talent prosadit i bez velké námahy. Jsou, samozřejmě, loutkářské disciplíny náročnější a méně náročné. V černém divadle často dochází jen k ukazování a mechanickému přemisťování věcí. Proto taky ten boom. Vznikla představa, že to může dělat každý. Ale bez toho, že se něco dobře naučím a tedy to umím, se umění nekoná. Muzikant, který neumí hrát, si nevrzne. Žonglér, který neumí házet aspoň pět míčků – nemá naději, že ho někde vezmou. Vzpomínám si na Rudyho Cardenase – španělského žongléra, který mi jednou řekl: „Mám rád prázdniny. To mohu cvičit až deset hodin denně.“ A to byl jeden z nejlepších na světě, jací by se dali spočítat na prstech jedné ruky.

Diváci, ve své velké většině, poznají, kdo je dobrý herec, dobrý zpěvák nebo třeba pianista. Málokdo už pozná, kdo je dobrý loutkář. To ví obvykle jen pár kolegů. Když vidím dobré filmové animátory, jímá mě hluboká úcta, protože to je profese nesnadná a člověk musí hodně pracovat, než vůbec může uplatnit svůj herecký talent, má-li ho. A jak je to tedy s černým divadlem? Existuje nějaký dobrý černoherec, nějaký mistr této techniky? Nebo je umělecký dojem jen výsledkem invence režiséra a libretisty, případně výtvarníka?

Měli jsme stepující stonožku, která na začátku vykoukla z portálu. Byla to tatáž hlava při téže muzice, a když vykoukl se stonožkou Jarda – vždycky se lidi zasmáli, když to udělal Milan – v sále to ani nezašumělo. Už Obrazcov v tom počátečním citátu říká: „Technický úkol, v podstatě záležitost mechanická, měnil se v záležitost hereckou […]. Ve skutečnosti to byla herecká akce, divák viděl mnou vytvářený přízrak a já jsem to věděl a cítil.“

V Černém divadle je také velmi důležitá kolektivní souhra. Asi jako u baletu, či u týmu artistů, nebo v hudební skupině. U našich představení i varietních čísel jsem tuto paralelu vnímala dost výrazně. A když jsme se rozdělili po odchodu z Las Vegas, uvědomovala jsem si, že právě zmizel kus společného umění, nějaká sdílená dovednost a že odešlo něco, co bylo svým způsobem jedinečné.

Často se klade důraz na rozdíl v hodnotě mezi celovečerním představením a varietním výstupem. Oboje může být skvělé, nebo taky špatné, tak se věci měřit nedají. Zrovna tak jako nezáleží ani na tom, kolik kdo navštívil cizích štací a kde všude mu tleskali. Joly a Lafaye okouzlili tehdy Skupovce představením v tuctových nočních podnicích a v zemi, kde byli doma. To jen ta deformace padesátiletého období (1939–1989), kdy od nás prakticky skoro nikdo nemohl vytáhnout paty za hranice, způsobila až nemístné zbožnění výjezdu do ciziny a neoprávněný pocit, že každý, kdo toho hodně sjezdil, je ten největší frajer.

Černé divadlo – právě tak jako Laterna magika je efektní. Ale žádný divadelní prostředek sám o sobě nestačí. Záleží, k čemu se použije, jak se to provede – a jak se to povede. Největší umění je prý to, co pohne masami i znalcem. Pak nastanou ty vytoužené hvězdné okamžiky. Ty se ale nesnesou shůry jen tak samy od sebe. Je třeba se o ně pořád znovu trpělivě pokoušet. Ale když se něčím zabývá tolik lidí, jako teď černým divadlem u nás, to by v tom byl čert, aby se to zas někomu nepodařilo.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 3/2009]

Hana Lamková, 22. 6. 2009

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.