Od Budulínka ke Gagarinovi

Nahlédnutí do českého loutkářského hnízda rozhodně ani pro divadelníky, kteří se odborně nesoustředí na tento žánr (což je můj případ), není na škodu. Nezastírám, že v posledních letech na různých mezidruhových festivalech oceňuji právě představení loutkářská. Možná, že více než v činohře se zde stírá rozdíl mezi amatéry a profesionály, a navíc – loutkářství už dávno není jen produkcí dřevěných či látkových panáčků, ale velmi zajímavou prací mnohdy činoherně zdatných herců s předmětem a nejrůznějšími materiály včetně svého vlastního těla.

Organizátoři festivalu mají dokonalý přehled o této oblasti divadla, takže se tu opravdu objevuje to nejoriginálnější, co se urodilo na českých scénách profesionálních i amatérských, a zároveň není pomíjena ani tradice. Program, při kterém se nenudí děti ani dospělí, je doplněn nejen oblíbenou možností prohlédnout si loutky zblízka, ale také workshopem, kde si mohou vyrobit i své vlastní loutky. Dalším prvkem, který si na festivalu cením, je i zařazení odborného semináře (byť sledovaným jen omezeným počtem diváků – odborníků) a možnost vzájemné výměny zkušeností. Letos byla tématem Terapie a loutka (s ukázkami spolupráce zdravých a handicapovaných v rámci DAMU, ale např. i film o tom, jak pracovat s handicapovanými dětmi a navazovat s nimi prostřednictvím loutky kontakt).

Poctivě jsme se snažila navštívit co nejvíce představení, což se mi však (v souvislosti s právě probíhajícím Pražským divadelním festivalem německého jazyka v Praze) podařilo jen zčásti. Rovnou se tedy omlouvám, že jsem vynechala úvodní večer s Hurvínkem a Spejblem a následující večerní produkci Tyjátru Víti Marčíka. Jinak jsem ale viděla vše (a některá představení díky účasti na Loutkářské Chrudimi a Jiráskově Hronově i po několikáté).

Sobotu zahájil Budulínek Naivního divadla Liberec, představení aplaudované jak na plzeňském festivalu (později získalo – podle mého trochu nepřípadně – Cenu Divadelních novin za alternativní počin roku), a suverénně zabodoval i v anketě odborníků na letošním Přeletu. Jsem zvyklá na to, že se můj pohled mnohdy značně odchýlí od obecného vkusu, a to jak publika, tak i kritiků. Právě to se mi stalo u Budulínka. Své rozpaky přičítám tomu, že v naší rodině nebyl žádný rocker, naopak v ní bylo množství učitelů, kteří akcentovali důležitost didaktického poselství pro dětské publikum. Z toho tedy vznikl můj zásadní problém v hodnocení tohoto představení. Multifunkční scéna Roberta Smolíka (většina děje se sice odehrává ve světničce s obrovskou klecí pro papoucha rozumbradu, ale zbývá tu dost místa i pro perspektivu krajiny, kterou jede muzikantský autobus Dědas&Babas hned ve dvou velikostních provedeních, a dostaneme se s ním až k liščí noře), stejně jako suverénní produkce Michaely a Filipa Homolových, kteří zvládají kombinovat činoherní herectví s vedením loutek, a navíc také hudební vstupy (hraje se na elektronických houslích a bicích), má své nepopiratelné profesionální kvality. Můj problém tedy souvisí s textem Víta Peřiny. Zdá se mi, že je to představení určené více pro dospělé nežli dětské publikum, o čemž svědčí fakt, že spíše nežli nehodnému chlapečkovi je pozornost věnována jeho prarodičům – zestárlým hipísákům, silně nahluchlým, již lehce dementním rockerům, kteří denně odcházejí k ušní doktorce a zanechávají svého vnoučka samotného s poněkud laxním doporučením, aby nikomu neotvíral. Budulínek (v tom je zcela současný) ani chvíli nezaváhá, a v následujících dnech vpustí do domu kohokoli, kdo zaklepe na dveře. A tak hned první den je při příchodu prarodičů chaloupka narvaná – je tu myslivec, opravář, listonoška a chumel dětiček, které přišla oslavit sraz z jeslí. A v následujících dnech se dostaví i lišku, která nejprve odnese mudrlantského mluvícího papouška, a poté i Budulínka samotného. Vše – v duchu pohádky – dobře dopadne, neboť navzdory hluchotě jsou nakonec prarodiče informováni, co se stalo, a vyjedou na pomoc k liščí noře s nadměrně hlučným sound systémem. Liška svázaná kabelem od elektroniky, se jeho překousnutím a následným elektrickým šokem promění v krotce nablblého domácího mazlíčka. Uvědomila jsem si, že vidět tohle představení v rámci intelektuálně náročných kousků na plzeňském činoherním festivalu, asi by mě také potěšilo množství absurdních situací a aktualizačních vtípků. Za přítomnosti těch nejmenších diváků, chechtajících se sežehnuté lišce, mi však poselství hry přišlo poněkud scestné. Dospělí jako nahluchlí pitomci, kteří neslyší, ani nechtějí slyšet, a nemá tedy cenu s nimi vůbec komunikovat, natož se řídit jejich radami… No, nevím.

Na rozdíl od Petra Pavlovského (viz blog Divadelních novin) nemám problém s představením U kanónu stál (text Vít Peřina) Divadla DRAK z Hradce Králové, i když je mezi nejvýraznější počiny přehlídky nepočítám. Je to profesionálně provedená hříčka, která se inspiruje spíše notoricky známou písní o kanonýrovi Jabůrkovi, nežli skutečnými fakty o bitvě u Hradce Králové. Je vtipnou historickou mystifikací, a variací na vojenské téma. S fakty si pohrává, včetně zapeklitých milostných zápletek, tak i se stavem tehdejšího multinárodního složení „české“ bojové jednotky. Inscenace má vtipně řešenou scénu (včetně multiplikace situací – viz perspektivně viděné loučení žen a dívek s rekruty), využívá i drastickou nadsázku (létající končetiny a hlava nebohého kanonýra apod.) a je vtipně doplněna zpěvy à la kramářské písně.

Faust Bažantovy loutkářské družiny Divadelního spolku Josef Jiří Kolár při TV Sokol Poniklá, v provedení jediného herce Tomáše Hájka, pro mě naopak byl velmi objevným, nevídaným tvarem. Vzhledem k tomu, že jsem inscenaci viděla už 3 x, neubráním se srovnání. Představení na Přeletu bylo poznamenáno jistou nervozitou, ale možná už i častým hraním, takže se trochu stírá punc autentičnosti. Nicméně tvar, v němž kontrastuje faustovská pověst živě animovaná na plátně (promítá se tzv. Meotarem), s úsilím tvůrce, který ve tmě hledá jednotlivé artefakty a přitom ještě obstarává vlastními ústy hudbu, všechny zvuky a hlasy jednotlivých postav, stejně jako výtvarné gagy, je skutečně jedinečný a hodný obdivu. Má v sobě kouzlo mystické Faustovy laboratoře, kdy můžeme sledovat zároveň tvůrčí proces i výsledek tohoto snažení.

Krev a jiné lásky Míny souboru Na holou z Oseka, variace na drakulovský příběh, při druhém vidění neomrzí, naopak, člověk si vychutná mnohé vtipné výtvarné i textové detaily, které na poprvé unikly. Efektivně zpracovaný text (vkusná a srozumitelná zkratkovitost a řetězení slov, které umocňuje, mnohovrstevnatost významů), výtvarné řešení, využívající vtipně jednotlivých artefaktů (např. mříž vytržená z okna se změní v kříž, ochraňující proti upírovi, tužka určená k podpisu smlouvy se stává kůlem, který upírovi proklaje srdce ad.), využití různých velikostí loutek (např. zjevení obrovského stínu Drakuly, vznášejícího se nad hradem), ovládnutí prostoru kolem základny (let balónem do Transylvánie a ruce vyčnívající ze základny, které s patřičným zvukovým doprovodem názorně odkazují k tomu, kterými zeměmi Evropy se právě letí), ale i množství půvabných gagů, které příběh uvádějí do aktuálního kontextu (např. paralela businessu jako novodobého upírství), a dávají mu i nečekané pointy (viz závěrečný obraz, kde se Mína a její manžel představí společně s hejnem dětiček-upírků a vlkodlakem Wolfem změněným v domácího mazlíčka), jsou přednosti inscenace, která uvádí na loutkovou scénu nepříliš vídaný žánr hororu.

Hana Voříšková patří na loutkové scéně k solitérům, nad jejichž produkcí nikdy nezaváhám – je stejně zábavná a zároveň inspirativní jak pro děti, tak i dospělé. Jednotlivé projekty vždy překvapí nikoli volbou textu (který je většinou jednoduchý – viz Výlet, Oříšková chaloupka), ale spíše nápaditým využitím materiálu, a poetickou interpretací, která si může dovolit i jemnou nadsázku, aniž by si poetičnost a humor vzájemně vadily. V případě Pohádky o zlaté rybce je důležitý i hudební doprovod (Matěj Pospíšil – kontrabas, a úžasně chytlavé hvízdání!), který se stává neoddělitelnou atmosférotvornou součástí inscenace. Voříšková ve starých neckách, naplněných částečně vodou a částečně hlínou, oživuje prostor a vdechuje mu duši. Sama je součástí pohádky – je nejen vypravěčkou, ale i materiálem. Z hlíny modelované hlavičky rybáře a rybářky se v průběhu příběhu vtipně proměňují (zatímco úsměv rybářky se postupně rozšiřuje až ke šklebu, na čele rybáře se objevují stále hlubší vrásky), zlatou rybku hraje paže vypravěčky, ozdobená zlatými třpytkami. Využití základního přírodního materiálu doplňuje i trávová ozdoba rybářčiny hlavy či postupně otrhávané „kytička přání“ (proměňovaná v jednotlivých představeních podle sezóny). Zkrátka, neznám člověka, který by po zhlédnutí představení nezatoužil sám si něco podobného vyrobit. Ovšem, když se to umí, vypadá to jednoduše, vlastní realizace samozřejmě tak jednoduchá není…

Představení Mordyjepardyjesaprlot Loutkového divadla V Boudě Plzeň, které výrazně zaujalo na Loutkářské Chrudimi, trochu doplatilo na příliš velkou scénu Minoru. Nicméně i tak je tvar tradičního loutkového divadla velmi sympatický interpretací, která propojuje úctu k tradiční loutkařině se schopností podívat se na téma s lehce úsměvným nadhledem. Využití starých – mnohdy nesourodých – loutek (provokující Kašpárek, který je zjevně z jiné sady nežli ostatní), schopnost zpracovat pohybové gagy (např. různé způsoby, jak starý král sestupuje z trůnu) a rozehrát detailně pohyby loutek, takže vypadají hbitější než živý herec (někdy stačí jen výmluvný pohyb hlavy loutky), dokáže zachovat hravou „dřevní“ poetiku, ale dát jí i patřičnou nadsázku.

Po Back to Bullerbyn jsme s nadšením přijala i Gagarina, kterým přispěla do programu mladá parta nedávných absolventů loutkové a alternativní katedry DAMU – Športniki pod vedením režiséra Jakuba Vašíčka a dramaturga Tomáše Jarkovského (oba rovněž hrají). V jejich provedení se příběh drobného chlapce s okouzlujícím úsměvem – Jurije Gagarina, který se stal jednou z ikon 20. století, proměňuje ve svérázné svědectví o tehdejší společnosti se všemi naivními nadějemi, ale i paradoxy a absurditami. Jen tak mimochodem ukazuje, jak důležitá je vůle jednotlivce, který jde až vášnivě za svým cílem, navzdory problémům, které takovou cestu provázejí (inspirací byla pro ně naivně propagandistická kniha J. Nagibina Úsměv a hvězdy). Z hlediska mladých lidí, kteří se vesměs narodili až po Gagarinově smrti, je sympatické, že nemají potřebu zle kritizovat, ale využít postavu prvního kosmonauta jako prototyp hrdiny a pohrát si s fakty s inteligentní nadsázkou a vtipem. Vytvořili na scéně jakýsi Betlém socialismu (viz propojení Gagarina s pravoslavnými ikonami a prozpěvování koledy: Narodil se Gagarin, veselme se…), a v revue propojující loutkové, hudební, pohybové i činoherní divadlo s improvizací se jim povedlo zachytit paradoxy proměn druhé poloviny 20. století (podobně jako v Europeaně propojují závažné události se senzačními zprávami, tak jak to dnes sledujeme v médiích, ale nepůsobí to tak depresivně), včetně gagu, že Gagarin byl vybrán pro reprezentaci v kosmu jako člověk s nejkrásnějším úsměvem. Vyslechla jsem i hlasy kritizující rozvolněnou a až přebujelou koncepci Gagarina, stejně jako nedostatečný důraz na různé tragické aspekty, ale dle mého tento tvar (včetně toho, co se mu vyčítá) vystihuje zcela přesně rozporuplnost uplynulé doby a socialismu samotného. Zda vyhovuje či nevyhovuje úhel pohledu, je už záležitost každého z diváků. V každém případě patří právě Športniki k tomu nejčerstvějšímu a nejzajímavějšímu, co se na současné loutkové scéně objevuje.

Představení skupiny Dno v čele s Jiřím Jelínkem uvádí svá představení v netradičních prostorech. Proto se i Hospodin aneb Kdopak by se Boha BAR, odehrával velmi případně v baru divadla Minor. Na doslova miniaturním prostoru v přímém kontaktu s diváky rozehrává trojice herců kabaretní představení (za doprovodu harmoniky), jakousi parafrázi na biblické příběhy a zároveň jejich komentář. Jelínek je zdatný improvizátor, takže mu nedělá potíže bezprostředně reagovat na podněty diváků a vytvořit na místě aktualizovanou verzi příběhu (zde například příběh Sodomy a Gomory doplnil podáváním /metyl/- alkoholu, který oslepí nezdárné občany). V každém případě je Dno jedinečným fenoménem, a v tomto případě skutečným dárkem pro dospělé publikum festivalu.

Na závěr vystoupili N. Orozovič a P. Rychta z Tate Iyumni předvedli v prostorově i časově miniaturní hříčce Neverending, sérii vtipných variací na veselé, trapné i tragické vztahy mezi mužem a ženou. Doslova kapesní divadélko, které si vystačí s jedním panelem, čtyřma rukama a několika papírovými „můrami“, které shoří ve vášni lásky, je příkladem minimalistického divadla, které je nejen chytré, hravé a zábavné, ale jen tak mimochodem dokáže do tvaru (celé to trvá necelých 20 minut) vtěsnat nejen všechny archetypální vztahové situace, ale letem světem podniknout žánrovou výpravu do nejrůznějších divadelních proudů (včetně opery a absurdního divadla). Symbolicky krátkým představením tak byl zakončen rychlý víkendový přelet přes oblast loutkářského umění. A jednotlivé projekty, které se v jeho rámci představily, mi dávají naději, že někdejší sláva a nápaditost českého loutkového divadla se snad znovu ubírá směrem vzhůru.

Jana Soprová

[tento článek vyšel tiskem v čísle 6/2012]

Soprová Jana, 3. 1. 2013

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.