Buchty a loutky – Need To Be Reloaded?

V průběhu roku 2011 k příležitosti 20. výročí své existence nadělil divadelní soubor Buchty a loutky sobě i svému dospělému divákovi postupně čtyři inscenace se společným jmenovatelem „reloaded“. Tetralogii loutkových jevištních adaptací slavných filmových předloh s hororovým a sci-fi žánrovým zaměřením odstartovalo v únoru Psycho (A. Hitchcock, 1960), následováno Barbarellou (R. Vadim, 1968) a Čelistmi (S. Spielberg, 1975). V říjnu byla potom celá série uzavřena Mouchou (D. Cronenberg, 1986). S hravostí sobě vlastní se Buchty a loutky pustily do parodie těchto filmových klasik. Osvědčená a až notoricky známá témata jistým způsobem předznamenávala diváckou atraktivitu a zároveň v kombinaci s osobitou poetikou souboru slibovala od počátku zábavnou podívanou.

Celé pásmo je i dnes stále k vidění ve studiu Švandova divadla v Praze, které je pro Buchty a loutky v podstatě domovskou scénou. Právě zde jsem měl možnost v rámci uplynulých dvou měsíců nahlédnout do (podle tvůrců) již uzavřené kapitoly variací na filmovou tvorbu a zároveň pro sebe zhodnotit, nakolik je či není software souboru již zastaralý a potřeboval by „přehrát“.

Nejen se svými filmovými a literárními předlohami pracují Buchty a loutky vždy dle stejného osvědčeného modelu. Na základní námět nakupí v rámci předem důkladně promyšlené scénograficko-režijní koncepce postmoderní shluk dětských hraček, předmětů obyčejných i unikátních, marionet i všemožných dalších loutek. Přidáme-li ještě civilní herectví a jistou přirozenou ostýchavost téměř všech členů souboru, vzniká nám schematická šablona, podle níž Buchty a loutky tvoří jednu inscenaci za druhou a díky které je vždy spolehlivě poznáme. Problematická pro Buchty a loutky dle mého názoru občas bývá rovina dramaturgická, tedy právě výběr dostatečně zajímavého a nosného námětu, který by celou konstrukci dadaistické až místy lehce infantilní hry bez fixního textu unesl, a který by bavil jak samotné tvůrce, tak zároveň diváky. V případě výše zmíněných filmových trháků však bylo o tento problém na první pohled od začátku postaráno. Že byly tyto divácky přitažlivé předlohy trefou do černého, potvrzuje i fakt, že dodnes lákají na představení Buchet a loutek i celkem velké procento zahraničních diváků. Ti, ačkoliv nerozumí jediné slovo česky, si přicházejí vychutnat jim dobře známé, avšak vizuálně nově a zajímavě zpracované loutkové obrazy. Slavnými filmy se ale Buchty a loutky nechaly inspirovat už v minulosti, vzpomeňme například Rockyho IX. nebo Lynche.

Inscenace dodržující chronologické řazení podle vzniku svých filmových předloh začínají lákadlem největším a též všeobecně nejznámějším. Zkombinovat loutkově komickou atmosféru s troškou napětí, které k hororům neodmyslitelně patří, se tvůrcům podařilo právě (a bohužel též pouze) v Psychu. Příběhem vyšinutého mladíka Normana, který v motelu kdesi na konci světa s oblibou vycpává různé živočichy (svoji matku nevyjímaje) a jeho oběti Marion, která utíká, jelikož zpronevěřila peníze, nás totiž, coby vypravěč, provází mrazivě vyhlížející břichomluvecká loutka. Potemnělé scény tohoto hlasově stylizovaného vypravěče s šíleně pronikavým pohledem povedeně kontrastují s těmi až absurdně humornými. Jednoznačně jim vévodí ty s Marioniným milencem, který se vzhledem ke svému abnormálně vyvinutému penisu nevejde téměř na žádnou scénu, a roztomilou maňáskově ztvárněnou zelenkavou bažinou, do které Norman hází všechny své oběti. Netuší však, že bažina má léčivé účinky, díky kterým všichni zavraždění nakonec obživnou, a nastane překvapivý, i když možná trochu nadbytečný happy-end.

Logickým středobodem celé inscenace je potom známá vraždící scéna ve sprše, kterou už od začátku předznamenávají koupelnové závěsy na obou stranách scény, stejně jako nůž v ruce marionety Normana, nebo staré dámské župánky, ve kterých vystupují herci. Právě zde je nejlépe patrný dominantní princip všech „reloaded“ inscenací, totiž jevištní práce s filmovým střihem a dalšími filmovými efekty. Divák tak nebude ochuzen o záběr do otáčejícího se vyhasínajícího oka zavražděné Marion, které je znázorněno pomocí obřího kartonového malovaného oka, nebo pohled shora do výlevky, kterou odtéká její krev, pomocí červeného provázku a látky. Skřípění houslí nápadně se podobající známému hudebnímu motivu jen podtrhává propracovanost celého momentu.

Trefně vystihnout základní atmosféru filmu se podařilo i v druhé inscenaci tohoto čtyřlístku, která následovala dva měsíce po premiéře Psycha, a ve které se dostáváme k žánru sci-fi. Jako zástupce tohoto žánru však tvůrci tentokrát překvapivě nezvolili film z řady těch nejznámějších a „nejprofláklejších“ (kterým by pravděpodobně byly Hvězdné války, G. Lucas -1977), ale dovolím si tvrdit vcelku neznámou Barbarellu. Tato antigravitační sexbomba je požádána prezidentem Země, kterého u Buchet a loutek nemůže pochopitelně znázorňovat nic jiného než školní glóbus, aby zachránila svět před zlotřilým vědátorem Duran Duranem. U tohoto lehce erotického filmu plného komiksové estetiky není vůbec jasné, zda ho jeho tvůrci mysleli vážně, nebo ne. A právě tímto svým základním rozporem výborně koresponduje s poetikou Buchet a loutek, u kterých jsem se nejednou ptal sám sebe na totéž.

Jednotlivé erotické scény, které v podstatě tvoří hlavní dějovou linku celého příběhu, jsou divákovi předkládány pokaždé v úplně jiné podobě a s jiným nápadem. Barbarellino milostné vzplanutí s padlým andělem Pigárem je znázorněno asociativně až snově, prostřednictvím pomalu se loupajícího banánu a čokoládové fontány, zatímco vzrušující odměna pro neznámého zachránce v podhradí je zobrazena pomocí střídajících se kreslených mírně pornografických komiksových pláten.

V kontextu ostatních „reloaded“ inscenací Barbarella nepůsobí tolik prvoplánově, a to jak zvolenou předlohou, tak svým provedením. Tvůrci se sice opět nechali vícekrát volně unést proudem svých asociací a obrazotvornosti. Nesnažili se však za každou cenu na konkrétní předlohu naroubovat své osvědčené principy, či dopsat nadstavbové scény, ve kterých by mohly ukázat, co všechno umí vizuálně vyčarovat (jak tomu je u Čelistí a především pak u Mouchy). Právě naopak zaběhlé postupy využívají právě tam, kde organicky slouží celku a podpoří jeho lehce naivní a lechtivou atmosféru. Nutno podotknout, že Barbarella vybočuje z celkového konceptu ostatních inscenací také tím, že v ní figurují jiní herci souboru Buchty a loutky, než je obvyklá „reloaded“ sestava. Pro mě osobně to byla vítaná změna. Mezi Kristinou Maděričovou a Radkem Beranem byla výborná energie a navíc působili, že je hraní Barbarelly i po roce stále ještě baví. Nemluvili přes sebe, nemluvili příliš potichu a dostatečně artikulovali, což se bohužel často stává jejich kolegům.

Zdařilá práce s atmosférou, která byla společným jmenovatelem pro první dva filmem inspirované počiny, se však začala překvapivě vytrácet ve třetí inscenaci o obřím zabijáckém žralokovi, který terorizuje jedno prázdninové letovisko. Chybělo jakékoliv napětí, které bych jako člověk s panickou hrůzou ze žraloků trošku sebemrskačsky očekával. Přitom některá působivá scénická řešení, jakým bylo například rozmíchávání červeného barviva v akváriu s vodou, měla k vyvolání husí kůže úspěšně nakročeno, bohužel ale nebyla dotažena do konce. Z původního příběhu bohužel mnoho nezbylo. Naopak přibyly nové scény i postavy, které však v rámci celku nepůsobily organicky. Především postava černošské dívky s dřevěnou nohou, která se s obřím žralokem už v minulosti setkala, když se k ní jako malé holčičce do vany dostal omylem namísto vánočního kapra a ukousl jí nohu. Celá inscenace se od začátku těžkopádně snaží působit hravě a vtipně a začíná se tak rozpadat do jednotlivých gagů, fórků, aktuálních narážek a odkazů, které však ne vždy u diváka padnou na úrodnou půdu. Nesouvisle a nesmyslně na mě působily výstupy s plyšovým medvídkem Kukym, který zde byl ke všemu naprosto zbytečně vulgárně přejmenován na Šukyho, i rádoby aktuální prvoplánové narážky na televizního režiséra Jiřího Sequense, který slibuje desetileté dívce vláček, pokud s ním půjde na chvíli do kumbálku. Momentka, kdy se na scéně objeví loutkářka Arnoštka Kopecká, sice potěší, ale jen pár zasvěcených. Celkový dojem pro mě nezachránily ani filmové střihy (přibližování a oddalování pohledu, střídaní dvou dějišť, atd.) které jsme už viděli v Barbarelle a Psychu, navíc lépe technicky propracované a zvládnuté. Místo aby se do diváka Čelisti pořádně zahryzly, ho tak spíše bezzubě požužlaly a zase vyplivly.

K ještě většímu rozdrolení dochází v závěrečném díle celé tetralogie, který patřil kombinaci obou žánrů, hororovému sci-fi Moucha. To se ke zpracování nabízelo už právě proto, že většina ve filmu užitých triků skutečně byla na bázi klasické hry s loutkami. Jednoduchý příběh o proměně člověka v mouchu však dle slov tvůrců nestačil a byl tak opět uměle nastaven rozličnými scénkami na téma moucha. Celá inscenace tak začíná instruktážní projekcí na téma moucha domácí. V následující velmi statické a zdlouhavé činoherní scéně se dostáváme do prostředí laboratoře, kde se dva vědci coby obsluha teleportu zabývají přesunem předmětů, opiček a nakonec i svých blonďatých asistentek. Ani scéna s odkazem na Karafiátovy Broučky, kdy tatínek moucha bere svého syna na sběr jeho prvního hovínka, která je pravděpodobně záměrně pojednána tak minimalisticky, že ani z první řady není pořádně vidět, co se na scéně děje, na první pohled nezapadá do kontextu původně hororového snímku.

Vizuálně se tvůrci v Mouše příliš nevytáhli a vyjma světelného pultu, který mění různé barvy a slouží zároveň jako jediná scéna, ničím novým nepřekvapí. Dá se od začátku předpokládat, že se všechny scény díky společnému tématu v závěru propojí v jeden celek a někdo se záhadně promění v dotěrný hmyz. Velmi kostrbatě a nepřekvapivě se tak skutečně stane, a vy si jako divák uvědomíte, že inscenace Moucha kolem vás jenom tak prolétla a byla skutečně o … ničem. Čelisti a Moucha jsou tedy spíše jen dlouhometrážní skeče, které se snaží tvářit jako celistvá inscenace. Podobají se scénkám z Automatu na filmy, se kterým Buchty a loutky slaví úspěchy na festivalech a přehlídkách. Divák si v něm může objednat jakýkoliv film, který mu bude posléze přehrán. Scénky jsou však výrazně kratší a improvizované.

Absolvování všech čtyř kusů z kuchyně Buchet a loutek mě jasně utvrdilo v tom, že jejich základní problém tkví v proměnlivé úspěšnosti při kombinování dvou základních věcí: výrazových prostředků, jakým se rozhodli se svým divákem komunikovat, a výběrem témat a námětů o čem a hlavně proč hrát. Mělo by totiž platit okřídlené úsloví, že účel světí prostředky. Síla Buchet a loutek je dle mého názoru především v jejich obrazotvornosti, bezbřehé představivosti a originalitě scénického řešení. I tady se ale začaly opakovat a recyklovat vlastní nápady, např. v případě scény s automobilem v Psychu, kdy na Marion hranou živým hercem koukáme skrze čelní sklo auta. Tato scéna se naprosto stejně opakuje v Barbarelle a navíc ji už dávno známe z Příběhu ??? člověka.

Stereotypu se ale nevyhnuly ani předscény, ve kterých se vás principál souboru s téměř stoprocentní jistotou vždy zeptá, jestli na Vás nesvítí moc světlo, vyzve vás, ať si dojdete koupit něco na bar, případně se dotáže, kolik je v sále cizinců, aby jim záměrně kostrbatou angličtinou vyložil, o čem se bude hrát. Přitom právě tady by byl onen přirozený prostor pro aktuální narážky, názory i intelektuální fórky, kterých je soubor dozajista schopen. Místo toho se až příliš křečovitě drží osvědčených fíglů, pro které musí mnohdy složitě vytvářet prostor na úkor tématu. Samotní herci pak občas působí unaveně, sami se netěší a nepřekvapují vlastní hrou a stejnou (ne) energii přenáší i na svého diváka. V zásobníku Buchet a loutek se přitom dozajista skrývá ještě velká spousta nevystřílených nápadů. Zbývá jen sebrat chuť a elán k tomu je objevit a použít! Ale ne jen tak ledabyle. Jak totiž ukázala moje zkušenost s „reloaded inscenacemi“ (a nakonec i s Cestou na Sibiř) nelze totiž na úkor rozpustilé a bezměrné hravosti podceňovat dramaturgii.

Jan Urban

Buchty a loutky, Praha

Radek Beran a Buchty a loutky: Psycho Reloaded, Barbarella Reloaded, Čelisti Reloaded, Moucha Reloaded

Scénář a režie: Radek Beran a Buchty a loutky, výprava: Buchty a loutky

Premiéry Psycho Reloaded: 11. února 2011, Barbarella Reloaded: 5. dubna 2011, Čelisti Reloaded: 22. června 2011 a Moucha Reloaded: 4. října 2011. Psáno z představení 4. října 2012, 18. října 2012, 6. listopadu 2012 a 9. listopadu 2012.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 6/2012]

Jan Urban, 3. 1. 2013

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.