Třináctý Ostravar a Divadlo loutek

Loutkové divadlo je do programu každoroční předjarní přehlídky ostravských profesionálních činoherních divadel zařazeno pokaždé, což je chvalitebné. Horší je, že jeho představení proběhne prakticky vždy za snížené pozornosti festivalových hostí. Loutkové divadlo je u nás stále ještě mnohdy chápáno jako jakási II. liga činohry, diváky i umělci.

Loutkář, který začne hrát „ve velkém a pro velké“ postoupil (ostravský příklad – J. Sedláček), činoherec, který vstoupí do angažmá u loutek, sestoupil. Přispívá k tomu samozřejmě většinová divácká adresa loutkového divadla – děti. Když ale – spíš výjimečně – nastudují loutkáři titul divácky „normální“, tedy pro dospělé, stejně jej na festivalu hrají v diskriminačním dopoledním termínu. Letos jsem sedadla pečlivě spočítal, prázdná byla polovina, přičemž na žádost pořadatelů nedalo divadlo na kasu ani lístek. To je demoralizující. Proto jsem do budoucna veřejně požádal vedení Ostravaru o „pozitivní diskriminaci“ menšinového druhu: pokud nejde o inscenaci určenou malým dětem, ať loutkáři nehrají dopoledne. Pokud pak jde o inscenaci pro dospělé, ať hrají raději poslední představení dne.

V názvu instituce i nad vchodem mají Ostravští druhové označení. Není to výhodné a není to v Česku ani běžné, málokteré české divadlo inzeruje divadelní druh již svým názvem (výjimky: Činoherní klub, Činoherní studio) a to ani v Ostravě (Divadlo Petra Bezruče, Národní divadlo moravskoslezské nebo KS Aréna, kde jsem ovšem kdysi viděl i moc pěkné loutkové představení). Vyjadřovací prostředky, které jsou pro určení toho či onoho druhu divadla rozhodující, by měly být vždy až záležitostí konkrétní inscenace. Pokud se inzerují předem, vystavuje se divadlo nebezpečí poukazu na „falešnou inzerci“ typu: „Až do pauzy o loutkové divadlo vůbec nešlo a ani pak nebyly loutky dominantním vyjadřovacím prostředkem, což je konstitutivní charakteristika skutečného loutkového divadla“.

Přitom samozřejmě: o umělecké hodnotě divadelního představení nevypovídá materiál vyjadřovacích prostředků apriorně vůbec nic, druhové specifikum je údaj pouze technický, nikoli hodnotící.

Nepodstatnost divadelního druhu dokládá i skutečnost, že ačkoli je Ostravar výslovně přehlídkou divadel činoherních, nevadí, je-li do jejího programu zařazen muzikál (a není to zdaleka poprvé). Opera či taneční divadlo by už asi vadily. Ovšem v představení Divadla loutek se tančilo opravdu hodně.

Polský muzikál K. Gaertnerové a E. Brylla Malované na skle je z roku 1970, česky byl uveden o dva roky později v Brně (překlad Ota Ornest), v zápětí slovensky v SND v Bratislavě – slavná inscenace s Michalem Dočolomanským v hlavní roli, s Emílií Vašáryovou jako andělem a Oldo Hlaváčkem jako čertem; na repertoáru s přestávkami 30 let. Titul se hrál v zemích sovětského bloku hojně, byl ideologicky přijatelný jak pro téma zbojnictví (vzpoura „lidu“ proti „pánům“), tak vzhledem ke komunistickými režimy oblíbenému folklornímu kulturnímu paradigmatu. Nějakou dobu byla ale hra i na indexu, protože E. Bryll v roce 1983 vystoupil z komunistické strany a dal se k Solidaritě.

Dílo se pevně usadilo v kategorii klasiky ve sféře mezinárodně uváděných muzikálů, jako a jeden z mála z těch, které vznikly na východ od Rýna (snad ještě Cikáni jdou do nebe a Dobře placená procházka S+Š, pokud bychom tuto komorní „jazzovou operu“ uznali za muzikál). Pokud vím, též ojedinělý případ, že hudbu k muzikálu složila žena.

S Malovaným na skle se u nás v poslední době opět roztrhl pytel. Loutkáři to dělali před čtyřmi lety v kladenském Lampionu (rež. Karel Brožek), dva roky to hraje brněnská Radost (loni na SP) a před necelým rokem měla premiéru inscenace ostravská v novém překladu J. Nohavici (rež. M. Pecko). Muzikál momentálně běží např. v pražském Divadle na Fidlovačce a v brněnském MD. Zkrátka je to už skoro 40 let evergreen – o kolika muzikálech to lze říci? (U nás snad ještě podobně tematizovaná Balada pro banditu – Stědroň – Uhde).

Loutkáři vzali za tento titul poprvé 1986, a to komorní (snad jenom o 6 hercích) absolventskou česko-slovenskou inscenací KL DAMU s názvem Džezinbed (rež. Ondrej Spišák, výprava Tomáš Žižka. Jánošík Matěj Šefrna, čert Ivana Hessová, anděl jakási baculatá Slovenka stylizovaná jako barokní putto, Jánošíkova milá Jana Svobodová-Hrabová; hrál v tom též Petr Forman a tuším ještě jeden herec. Playbacková hudba byla vypůjčená z Brna, zpívalo se živě, ale bez mikroport, to byla tehdy ještě obtížně dostupná technika.

Žánrově jde o interpretaci lidové pověsti, která s historickou skutečností počátku 18. století má pramálo společného. Jinak bychom museli považovat za anachronismus např. každou zmínku o Slovensku a Maďarsku – tehdy šlo prostě o Horní a Dolní Uhry – tím spíš pak vtipnou prezentaci císaře Františka Josefa na kolečkovém křesle.

Legenda jako základ syžetu má zajímavé konsekvence v otázkách etiky, protože rozehrávané téma dobro – zlo (zlidštění anděl a čert) je nastolováno pouze formálně, v duchu barokního lidového divadla; jde vlastně o schematickou moralitu: nikdo nakonec vážně neřeší, zda byl Janík dobrý či zlý, zda někomu ublížil a někomu pomohl. „Profese“ zbojníka je prezentována eticky neutrálně, málem jako kdyby byla postavena do řady s jinými standardními profesemi, např. sedláka, dřevorubce či kočího. Pracuje se s výchozím předpokladem, že diváci příběh notoricky znají a spíše se přidávají další zábavné motivy, jako je např. parodie příslušné pasáže ze Starého zákona (Kniha Numeri) – když je líčena genealogie Janíkova rodu.

Na provedení oceňuji především fruktifikaci obecné muzikálnosti a pohybové připravenosti celého souboru: skvělá živá hudba (piáno, flétny, čelo, kontrabas, dvoje housle), výtečná, náročná a zvládnutá choreografie, převážně i dobrý zpěv, např. Božena Homolková v roli Smrti. Herecky oceňuji nejvíce komentátorskou dvojici anděla a čerta – Lenku Sedláčkovou a Ivo Martáka. Živá a na jevišti viditelná hudba má oproti playbacku mj. tu nespornou výhodu, že nijak nepodvazuje, ale naopak posiluje kontakt s publikem, který je navíc často iniciován epickými momenty – sólovým i kolektivním vyprávěním do publika. Nesmírně důležitá je i kvalitní práce zvukařů, bez amplifikace hudby i zpěvu je každé představení této inscenace nemyslitelné.

Ne všechny zavedené vyjadřovací prostředky byly dostatečně využity, kupříkladu působivé umístění anděla a čerta na chůdy si nijak moc nezahrálo. Ani animace loutek nebyla příliš využita, docházelo k ní jenom v několika málo výstupech, a to nepříliš sofistikovaně. Přitom se zde přímo nabízí materializovat situaci ovládání jedněch postav (lidí) jinými postavami (metafyzickými – anděl, čert, smrt). I tak ovšem loutkářské výstupy ukázaly, že dovedou účinně posílit komediálnost.

Závěrečný aplaus festivalového publika byl vřelý a spontánní, lze konstatovat, že v kontextu letošního Ostravaru lze považovat představení Malované na skle Divadla loutek za nadprůměrné.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 2/2009]

Petr Pavlovský, 29. 4. 2009

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.