I cesta za tmy může být barevná

„Sedí tady někdo?“ říká mužský hlas přímo přede mnou a dříve, než stihnu odpovědět, mě šťouchne prstem do oka. „Promiňte,“ omlouvá se, „nemám přehled o vzdálenostech.“ „V pořádku, taky jsem skoro někomu sedla na klín. Vedle mě je místo.“ říkám, beru pána za ruku a usazuji ho vedle sebe. Že by někde vypadla elektřina? To vůbec ne, to je běžná situace, do které se spousta diváků dostává na představení Cesta kolem světa za absolutní tmy Studia Damúza.

Projekt, který vznikl ve spolupráci s občanským sdružením Okamžik a studenty Deylovy hudební konzervatoře, nabízí divákům, minimálně na dnešní české divadelní scéně, jedinečný zážitek. O divácích se v tomto případě vlastně ani nedá mluvit, protože zrak je právě tím smyslem, který není během celého představení třeba, takže jim budu raději říkat účastníci. Příběh anglického gentlemana Philease Foga, jeho sluhy Proutka a samozřejmě sázky, zda je možné objet svět za 80 dní, to je látka, kterou režisér Karel Kratochvíl spolu s dalšími absolventy DAMU proměnil v inscenaci, která dokáže poskytnout nevidomému i vidoucímu divákovi stejný zážitek. Dokonce bych řekla, že ten nevidomý je ve výhodě.

Všichni účastníci ještě čekají ve foyer divadla. Přichází Proutek, sluha Philease Fogga a podivuje se nad tím, kolik jeho známých přišlo na večírek. Aby jim nezkazil překvapení, rozdá všem klapky na oči. Proutek je tím prvním a zároveň posledním, co lze z celého představení vidět, samozřejmě pokud se důsledně dodržuje pravidlo s klapkami. Již poslepu se všichni účastníci seřadí do dlouhého zástupu, který si vodiči rozdělí na několik kratších částí, za jejichž usazení na místa a nezmrzačení ručí. Několikrát se dlouhý slepý had na příkrých schodech divadla Kolowrat zastavuje a vodič se vrací pro ty, kteří se odpojili od skupiny. Při vstupu do sálu se snažím poznat, kudy nás vodič vede, sezení je do obdélníku. Naše skupinka zastavuje u třetí strany útvaru, nevím tak, zda má i čtvrtou. Podle keramických korálků na šňůrce hledáme své sedadlo, tedy to, které má na opěradle stejný počet korálků, jako jsme dostali my.

Všichni jsou konečně na svých místech, Proutek se chystá zahájit večírek, jenomže v tu chvíli přichází Phileas Fogg, v této verzi nevidomý, a Proutkovi večerní plány ruší, dnes vyráží na cestu kolem světa. Útok na smysly přítomných je dobře naplánován. Sluchové vjemy, přirozeně zastoupeny nejčastěji a zároveň nejširší škálou (mluvené slovo se střídá s reprodukovanou hudbou a nečekanými živými zvuky, jako je dopadnutí lodního můstku na podlahu), jsou střídány hmatovými zážitky, při kterých účastníci hledají pod židlemi poztrácené kusy oblečení, a také samozřejmě čichovými a chuťovými. Cesta kolem světa se tak stává přesvědčivější, než by podle mého názoru byla při ztvárnění určeném především pro zrak. Vnímáme vítr i spršky mořské vody, kterou rozráží loď při cestě do Bombaje, cítíme slona (doslova), na kterém hrdinové cestují, když už se nedá dál jet vlakem. Pátý smysl tu nahrazuje fantazie. S její pomocí je rychlé střídání míst mnohem věrohodnější.

Za celou dobu poruším pravidlo o očních klapkách jen jednou. Odkázaná na ty smysly, se kterými bez zraku neumím pracovat, mám dojem, že kromě pár momentů, jakým je zachraňování paní Aoudy, ke mně všechen mluvený text přichází pouze z jednoho místa. Přesvědčím se, že herci nestojí všichni uprostřed, odkud by text odříkávali, ale pohybují se po celém prostoru, kde důsledně rozehrávají všechny situace. Pracují po celou dobu v polotmě, ale i tak se pohybují s jistotou a důsledností.

A kostýmy a scéna? Až do závěrečné děkovačky, na kterou si už klapky smíme sundat, nemám moc představu. Z herců je jediný v náznaku kostýmu (bílá košile a černá vesta) představitel Proutka, ostatní jsou oblečeni do pohodlných kalhot a triček, volnost pohybu je hlavním kritériem. Na scéně je pak stůl s několika židlemi a kolem něj je poházena spousta předmětů, kterými vytvářeli herci během představení smyslové efekty. Dá se jen hádat, k čemu sloužil plechový kýbl nebo hromada papírů položená na stole.

Účastníci jsou po celou dobu hlučnější a méně ukáznění, než by v divadle byli normálně, hlasitým smíchem maskují nervozitu. Trvá celkem dlouho, než se se ztrátou zraku vyrovnám a s důvěrou se svěřím do rukou inscenátorů. Přestože předlohu znám, cítím neustálý strach z toho, kdy mojí slepoty někdo zneužije. Stane se tak jenom jednou, naštěstí dopředu víme, že Phileas se plíží po zemi a hledá Proutka, takže jen napjatě očekáváme, kdo z nás to tak říkajíc schytá. Zkouškou odvahy je také návštěva Hongkongu, kde pomáháme Proutkovi sníst tradiční jídlo. Jedná se sice o vařenou rýži, ale vložit si do úst sousto něčeho neznámého a navíc hůlkami, k tomu se odhodlají jen někteří účastníci.

Šťastná, že mám zrak zpět, odcházím z divadla. Připadá mi ale škoda, že hra s Proutkovým večírkem, a tím pádem nedobrovolná slepota účastníků, se nedohrála až do úplného konce. Tak by si nás po děkovačce, během které by měli účastníci stále nasazeny klapky na očích, opět rozebrali uvaděči a odvedli nás zpět do foyer. Teprve tam bychom směli znovu prohlédnout a tak by to všechno, co se dělo nahoře, a především jak se to dělo, zůstalo velkým tajemstvím.

Petra Vodehnalová

Studio DAMÚZA

Karel Kratochvíl a kolektiv na motivy románu Julesa Verna: Cesta kolem světa za absolutní tmy

režie a scénář: Karel Kratochvíl, grafika: Jan Záveský, výtvarná spolupráce: Hmateliér občanského sdružení Okamžik

Premiéra 6. března 2012.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 3/2012]

Petra Vodehnalová, 15. 6. 2012

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.