Marčíkův labyrint srdce

Adaptací Komenského Labyrintu světa a ráje srdce, ačkoli se slavný text svou alegoričností, modelovými situacemi i dialogy pro divadelní zpracování zdánlivě nabízí, se to v repertoáru divadel zrovna nehemží. Historikové vzpomínají na památnou inscenaci tohoto titulu v plzeňském Divadle dětí Alfa (v r. 1970, v režii autora Jiřího Středy a pozoruhodné do grotesknosti stylizované výpravě Petra Matáska), na ambiciózní provedení Divadla na provázku (v režii Petera Scherhaufera v r. 1983), na volné variace posluchačů KALD DAMU (Ráj srdce a labyrint světa v produkci Divadla Archa 2006) a naposledy lze snad i připomenout poctivé, leč trochu do sebe zaklubané představení na loňské Loutkářské Chrudimi (Labyrint podle Jana – Labyrint, ZUŠ Jaroměř).

Kromě prvoplánové svůdnosti rozehrát roztodivný svět Komenského filosofických metafor, které podává zobrazené na příkladech, aby dospěl od znechucení světem až k uzavření člověka do „komůrky srdce svého“, inscenátory Labyrint pro svou košatost zřejmě příliš neláká. Marčíkova volba vypadala – vzhledem k jeho repertoáru, založeném na interakci s divákem a velmi volnou vazbou na text – na první pohled jako troufalost, kdyby… Kdyby zde nebyl už před lety jeho podobný pokus s Mysterii buffa Daria Fo, která jsou založena na podobném principu. I zde šlo o lidskou života pouť, přemýšlení o jejím smyslu a zákrutách, jejích svůdnostech i mukách a konečně i o vyrovnání se současným stavem světa. Víťova neokázalá křesťanská víra, či spíše jeho inklinace k preferování poctivých životních hodnot, prolínající se často i do jeho předchozích inscenací, jako by se v Labyrintu konečně potkala se svým textem.

Jindy jevištně neukázněný Marčík, improvizující co se textu a často i aranžmá týče, zaprodávající svou komediantskou duši za divácký ohlas, je zde najednou vnitřně zkázněný, opravdový a hlavně statečně se potýkající s přívalem slov krásné a pro nás už nezvyklé Komenského češtiny.

Na scénu přichází s velikou bednou převázanou provazem a s řadou na ní navršených kufrů různých velikostí. Tento scénický objekt je jeho břímě, ale je i labyrintem světa, který bude poznávat, majetkem ztroskotance v současném moři mámení a ústrků. Monolog Marčíka-Poutníka se prolíná s textem dalších jednajících postav, které zároveň sám představuje v jemné stylizaci a pro identifikaci jen v náznaku daném kostýmem či rekvizitou (obrovské brýle, díky nimž je střídavě oním Poutníkem, Mámením i Všedobudem, a provaz, utahovaný a uvolňovaný na Poutníkově krku).

Hlavní protagonista ještě v civilní podobě na počátku představení vypoví, jak přišel k námětu, jak ho chtěl interpretovat, a s nezvyklou náruživostí s kytarou zazpívá úvodní píseň. Je to spíše bolestný výkřik, kterých bude v jednotlivých předělech mezi obrazy ještě několik. Divák nemá příliš šanci zaznamenat slova, ale urputnost, se kterou Marčík hraje, jde ruku v ruce s jeho převleky a šaškovstvím v dalších výstupech. Rozbaluje bednu, která se stává s uvnitř umístěnými šuplaty a kufry jakýmsi retablem používaným k rozehrání a komentování děje. Takto vytvořenou dekoraci využívá, aby ji v zápětí boural, mísí stylizované naddimenzované loutky s malými maskami na křídlech rozevřených částí základního jevištního objektu. Sama Fortuna, v metaforickém vyjádření představující kolo štěstí, je u něj otočným terčem, Šalamounovy ruce se rozpínají podél dvou rozevřených části kufru. Marčík rychle přechází od komentáře k herecké akci a naopak. V jednom z nejpůsobivějších momentů inscenace usedá k psacímu stroji, vyčarovaném z oné obrovské bedny, odříkává a zároveň na něm vyťukává naléhavý Komenského text.

V samotném závěru se po textu „a v kleci jsem já sám“ objeví v reálně kleci na scéně jeho dvojník – manekýn. Po celé pouti labyrintem světa si Marčík-Poutník tuto klec – jako symbol uzavření se světu – dává na záda a opouští jeviště. Končí stejnou citací Komenského jako na začátku: „Myslím, že co je smyslem života, si musí najít každý sám…“

Víťu Marčíka jsme si zvykli vnímat jako nezkrotného baviče, a proto je toto jeho vroucí osobní ztotožnění se s Komenského poselstvím v naší tržní době nečekaným tónem. A to nechávám stranou fakt, že je dobrým tahem Teátru Víti Marčíka uvádět tento titul pro mládež. Právě Marčíkovo komediantstvím může totiž být pro tuto věkovou skupinu dobrým prostředníkem vazby Komenského textu se současností, na jejíž faleš a mámení je mladý divák obzvláště citlivý.

Labyrint v podání Víti Marčíka je poctivým pokusem poprat se se svou vlastní manýrou, zaškatulkováním, vydat něco osobního ze sebe, a zároveň nadějí, že tento svérázný herec-sólista přemýšlí o svém dalším životním profesním naplnění.

Jak jste už určitě postřehli, byla jsem jeho Labyrintem zaujata, místy dojatá, místy – zvláště když někdy příliš v afektu „šlapal“ do charakteristik těch zlých, chamtivých a úlistných – trochu podebraná, ale každopádně velmi příjemně překvapená, pokud se to tak dá říci o apelativním díle, které na vás i po tolika staletích útočí svou aktuálností.

Snad jen jednu jedinou výtku: výtvarná stránka Marčíkových inscenací nebývá jejich silnou stránkou. Je sice zajímavým pendantem k jeho inzitnímu herectví, tomto případě však jeho celkový záměr nedotahuje, ale naopak stahuje k zemi. Paradoxem je, že využití mobiliáře (bedna i kufry jako malé oltáře či jevišťátka) svědčí naopak o jevištní zkušenosti i výtvarném citu, a tak je možná neumětelství v provedení loutek i masek tohoto „potulného komedianta“, záměrem.

Nina Malíková

Teátr Víti Marčíka

Labyrint světa a ráj srdce

Scénář: na motivy Jan Ámose Komenského Vítězslav Marčík, režie, hudba: Vítězslav Marčík, scéna a loutky: Eva Marčíková, Vítězslav Marčík, Pavel Krejčí

Psáno z pražské premiéry 21. 2. 2012.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 3/2012]

Nina Malíková, 15. 6. 2012

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.