Století s Loutkářem III

V obou předchozích dílech se v úvodu autoři nevyhnuli osobnímu vyznání a ani tentokráte tomu nebude jinak. Neměla jsem sice na počátku takový emoční vztah Loutkáři jako Pavel Vašíček, ale časopis jsem sledovala a dokonce do něj i sporadicky přispívala. Nikdy jsem si ale nepomyslela, že budu v redakci pracovat, natož posléze moci jeho koncepci i osudy nějak více ovlivnit. Hodnotit těch téměř dvacet let, kdy Loutkář podstatně zasáhl do mého života, by bylo z mé strany přinejmenším nevhodné a některé historky, které mi už s odstupem doby připadají zábavné, si nechám určitě na nějakou méně vážnou příležitost, než jakou je stoleté výročí časopisu. Subjektivnímu pohledu se ale stejně nevyhnu, i když hlavní odpovědnost za prvních sedm let nového formování Loutkáře i mého působení v něm nesl především Pavel Vašíček. Nebylo to vedle něj jednoduché – vyzbrojen mimořádnými znalostmi nejen svého oblíbeného časopisu, ale historie českého loutkového divadla vůbec, „lehkým“ a přesto výstižným perem zkušeného autora i dramaturga byl pro mne často nejen předmětem obdivu až profesní závisti (pozor, to se nevylučuje!), ale i skutečným partnerem – v debatách, v hledáních a někdy i zápasech, které byly od počátku existence působení Loutkáře v nové ekonomické situaci průvodním jevem.

Přebírali jsme časopis za pochodu, téměř uprostřed ročníku, stále ještě trochu s pachutí našeho rychlého etablování se na nových postech a s trpkou Evou Hanžlíkovou, se kterou jsme se od té doby vlastně už nikdy nesešli, za zády. Nezištnou pomoc a řadu cenných rad nám poskytl tehdy jen redaktorský matador PhDr. Miroslav Česal a v redakci pak – pro nás v novinářské technologii i praxi úplné nováčky – Věra Zaviačičová. To, co jsme chtěli, formuloval Pavel Vašíček v „našem“ prvním čísle přesně: „Chtěli bychom zatím jen poněkud rozšířit autorské zázemí, částečně proměnit strukturu a náplň rubrik, přesunout některé akcenty. Ale především bychom chtěli navrátit LOUTKÁŘE loutkářům. Jak těm, kteří ze svého koníčka učinili profesi, tak těm kteří se mu věnují pouze z libosti. Chceme prostě, aby LOUTKÁŘ byl vskutku věnován převážně loutkářství (v nejširším smyslu toho slova). Např. stále častější recenze činoherních (apod.) inscenací, o nichž se lze dočíst v jiném odborném i denním tisku, považujeme v situaci, kdy i o významných loutkářských aktivitách se jinde píše jen velmi sporadicky, za jistý luxus. Naší snahou je, aby i po letech mohlo toto periodikum posloužit jako co nejplastičtější a relativně nejúplnější souhrn informací o vývoji našeho oboru v daném období (samozřejmě včetně myšlení o něm)…“

Celé první období bych mohla souhrnně nazvat „obdobím zaplňování mezer, vyrovnáváním dluhů i plněním snů“, a to jak v informacích o loutkářských premiérách, souborech a osobnostech, tak v navázání užšího sepětí se školou (tehdy nové podoby loutkářské katedry proměněné na KALD). Objevily se nové rubriky s novými názvy, které zůstávají dodnes. V zatím nepravidelném seriálu Hledání souvislostí se začala objevovat jména literátů, výtvarníků i autorů, jejichž sepětí s loutkovým divadlem bylo určitě pro řadu čtenářů překvapením (Chesterton, Karásek ze Lvovic, později Andersen i Ghelderode, Maeterlinck, Kantor, Sophie Taueber-Arpová a ještě později např. Peter Schumann, Philipe Genty), objevuje se zásadní Šafaříkova teoreticko-filosofická studie Člověk ve věku stroje a historicky první úplný český překlad Craigovy tolikrát interpretované studie Herec a nadloutka (už v č. 10/1993!), na kterém jsme dlouho pracovali a na který jsme byli náležitě pyšní! Později se k těmto počinům přidává znovu i studie Zichova či Veltruského Člověk a předmět na divadle. Začíná se i s Premiérovým glosářem obsahujícím malé recenze loutkářských premiér, které posléze prolnou jen do Premiér, kde budeme přebírat vedle fotografií z premiér i stručné anotace jednotlivých divadel k nim. V každém čísle – a Loutkář vychází v této době každý měsíc (tedy dvanáctkrát do roka za 7 Kč za číslo, v rozsahu 24 stran a dvoubarevně) a v každém čísle se snažíme publikovat loutkovou hru i s komentářem dramaturga. Vydavatelem se po Panoramě stává Divadelní ústav a redakce se v březnu 1993 stěhuje z romantické vily ve Strašnicích i s bohatým fotografickým a dokumentačním archivem do nerozměrné kanceláře v Divadelním ústavu v Celetné, kde je doposud. Na dlouhodobá přání čtenářů zahajujeme první seriál o loutkářské technologii Anatomický atlas loutky, jehož autorem (jakož i jeho dalších pokračování Jeviště pro loutky, Loutkářský receptář) je Alois Tománek. Zahajuje také další seriál – Česalovy Vůdčí osobnosti amatérské etapy – fundovaný historický přehled našich nejvýraznějších osobností působících v předválečném i poválečném loutkovém divadle, k zajímavému a čtivému seriálu Bylo-nebylo, ve kterém mapuje své mládí a působení v Divadle Spejbla a Hurvínka i v DRAKu, jsme přiměli Jana Dvořáka.

Pravidelně se objevují i souhrnné pohledy na jednotlivá profesionální loutková divadla s podrobnou bibliografií článků, které o nich přinesl Loutkář, a to vše v době, kdy práce s počítačem, natož bibliografickou databází byla ještě v prenatálním stavu. Pavel Vašíček dal plně propuknout své vášni historika a kromě připomínek zajímavých či kuriózních článků a odkazů ze starších čísel Loutkáře, věnoval pečlivou pozornost nejrůznějším výročím, a to nejen jednotlivců, souborů, festivalů (Mateřinka, Skupova Plzeň) ale i figur (75 let Spejbla…) včetně obrazové galerie.

Pokoušeli jsme se i o tematická čísla (ostatně to je zřejmě dodnes pro každou redakci Loutkáře doživotní úkol). Jedním z těch, na němž jsme se nejvíce pobavili, bylo Loutkové divadlo a sex, ale byla zde i Loutka a terapie. Po letech se časopis vrátil i ke zprávám ze Slovenska (Čo, kde a kedy na Slovensku z pera I. Ozábalové), což přešlo i do současné praxe, kdy články slovenských autorů jsou dodnes v Loutkáři uveřejňovány v originále.

Jsem dodnes Pavlu Vašíčkovi vděčná, že mě přiměl k napsání sumarizujícího seriálu Osobnosti, kde jsem konečně zpracovala materiály o historických i současných osobnostech zahraničního loutkového divadla – zejména z Francie a Německa. Hodně prostoru bylo v těchto letech v Loutkáři věnováno E. G. Craigovi (včetně prvního publikování jeho her pro loutky) a Richardu Teschnerovi (opět i s prvními překlady jeho scénářů a ukázkou ojedinělé technologie loutek). Grafická úprava – stále ještě dvoubarevná, ale ve „zkušebním provozu“ i v jiné variantě barev než černá-červená – byla od r. 1994 po další léta pod taktovkou grafika Alberta Bartoše, který se statečně snažil často doslova nacpat naše informacemi nabité texty do 24 tiskových stran.

Mezi rubrikami se objevuje nově Kurýr s podrubrikami Blahopřejeme a Vzpomínáme, který se pro pečlivého čtenáře stává jakousi volnou encyklopedií českých i zahraničních jubilujících loutkářů.

V r. 1997 nastává první vážné ohrožení existence časopisu, který si už dva roky podávají vydavatelé (Panorama, Divadelní ústav). V r. 1997 tak vzniká Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, které se od r. 1998 stává vydavatelem Loutkáře s možností žádat o příspěvek na realizaci časopisu prostřednictvím grantu Ministerstvo kultury. Existenčně nejistá situace se však stává trvalým jevem vlastně až dodnes. Loutkář přechází ve vydávání na dvojčísla a mění se s dobou (a barevnou obálkou) i cena na 50 Kč.

Na řadu předchozích významných seriálů navazuje materiál Alice Dubské Vývojové proměny českého loutkového divadla 18. a 19. století, který v doplněné podobě spatří posléze světlo světa jako knížka vydaná v nakladatelství AMU. Velký prostor je věnován 70. výročí založení UNIMA (včetně seriálu o jejích historických proměnách), značnou část celého čísla 5–6 v ročníku 1998 zabírá historie jubilujícího Divadla DRAK (včetně unikátních fotografií osobností i loutek).

Nechci vám však převyprávět obsah všech čísel těch sedmi krásných let, které jsem vedle Pavla Vašíčka a posléze vedle Jitky Dvorské, která byla od podzimu roku 1994 tajemnicí redakce, strávila. Dodnes nevím, jak to bylo vůbec možné, že jsme mohli i přes hektické tempo – Pavel Vašíček pracovně neslevoval nic na svém postu dramaturga v plzeňské Alfě a oba jsme působili také na KALD – mnohem více času věnovat vlastní náplni časopisu a sledování oboru než hledání jeho ekonomického zajištění. Možná, že je to jen typický příklad „vzpomínkového optimismu“, ale práce, kdy jsme se nažili co nejvíce zaplnit ony mezery způsobené letitým odtržením od kontaktu se světem, informacemi a věděním, byla sice spalující, ale zároveň obohacující. Trocha nostalgie se mě zmocnila při procházení všemi ročníky z tohoto období. Možná, že by pro řadu z vás (a pro studenty KALD obzvlášť!), stálo za to si jimi občas zalistovat. Rozhodně si však myslím, že Pavel Vašíček své vstupní prohlášení během sedmi let svého osvíceného panování naplnil. Dodnes jsem ráda, že jsem mohla být u toho.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 3/2012]

Nina Malíková, 15. 6. 2012

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.