Česká loutka v kontextu moderny

Na malou propagaci českého loutkářství si nemohou odborníci ani laická veřejnost v poslední době stěžovat. Vedle obsažné a podrobné Encyklopedie výtvarníků loutkového divadla v českých zemích a na Slovensku od vystopovatelné minulosti do roku 1950 (Nucleus, Hradec Králové Praha 2006) prof. Milana Knížáka, je zde reprezentativní Česká loutka autorů Pavla Jiráska a Jaroslava Blechy (Nakladatelství KANT 2009), dvě historické knihy Alice Dubské – Dvě století českého loutkářství (AMU, Praha 2004) a Cesty loutkářů Brátů a Pratte Evropou 18. a 19. století (AMU, Praha 2011) a naposledy v roce 2012 vydaná objevná publikace manželů Jiráskových Loutka a moderna (nakladatelství Arbor vitae a Janáčkova akademie múzických umění, 2011), zařazující české loutkové divadlo do proudu evropského výtvarného a užitého umění.

Loutka a moderna Marie a Pavla Jiráskových, vycházející z dizertační práce Marie Jiráskové na brněnské JAMU, nese podtitul Vizualita českého rodinného loutkového divadla, spolkového divadla a uměleckých scén v první polovině dvacátého století jako osobitý odraz avantgardních a modernistických snah českých výtvarných umělců. Je třeba hned na počátku říci, že tento cíl, který si autoři ve své publikaci vytkli, na více jak 440 stranách textem a výtečným obrazovým doprovodem přesvědčivě dokumentují.

Zajímavá je už úvodní část rozsáhlého díla podávající přehled publikací a studií zabývajících se loutkovým divadlem (zejména rodinným) jako výtvarným fenoménem – a to nejen v odborných publikacích, časopise loutkář, ale i v odrazu „hmotné prezentace“ v českých muzejních sbírkách.

Publikace je rozdělena do sedmi kapitol. První se zabývá loutkářskou scénografií v období tzv. „loutkářské renesance“ a je podpořena hojnými citáty z časopisu Loutkář, který je zde označen jako „dlouhodobá tribuna tříbení loutkářského myšlení“. Ve druhé kapitole jde o „expresivní vyústění řezbářské tradice loutek v moderním tvarosloví“ a čtenáře zde jistě zaujmou „vznešené marionety“ – jako kultivovaný produkt uměleckého řemesla a „výtvarný artefakt svého druhu“ s charakteristikou dobových loutkářských dílen i práce významných výtvarníků-řezbářů („barokizující Suchardové“, „magický a manýristický Šroif“). Loutky a scénografii v době pozdní secese a art deca popisuje kapitola třetí, ve které figurují jména technologů, výtvarníků a scénografů – od Suchardy, Štapfera, Folkmana přes démonické postavy Josefa Váchala, tvorbu Víta Skály, Ladislava Šalouna, Oty Bubeníčka či Vladimíra Zákrejse. Pozoruhodná je zde konfrontace se scénografií tzv. „velkého“ divadla s latentní loutkovostí, včetně srovnání s kostýmy pro činoherní scénu. Čtenáře možná pobaví i výtvarná kuriozita – loutkový Kocour Félix jako ozvěna jeho západního komiksového předobrazu. Zajímavou částí této kapitoly jsou experimentální rodinná divadla výtvarníků – loutky Růženy Boettingerové či Cyrila Boudy. Modernistické směry v tvorbě manželů Suchardových pro Říši loutek jsou výtvarného hlediska kapitolou samou o sobě. Zejména scénické návrhy Anny Suchardové pro nerealizovanou výpravu Shakespearova „Večera tříkrálového“ si v ničem nezadají se světoznámými smělými projekty pro loutková představení Otto Moracha a Sophie Taeuber-Arpové v Zurichu ve 20. letech minulého století.

Od tvorby Suchardových pro Říši loutek je jen krok k další kapitole pojednávající o loutkách a scénografii rodinných a spolkových divadel, kde jsou prezentovány loutky a dekorace těchto divadel a spolků vyráběné firmou JEKA a hlavně dodnes napodobované loutky Loutkářského závodu Antonína Münzberga, jejichž neumělé kopie, spolu s loutkami „alšovkami“ firmy Modrý a Žanda, jsou zlatým dolem pro sporný turistický suvenýrový průmysl především v našem hlavním městě. Mezi zajímavé loutky pro rodinná divadla patří i slavná Pepina Rejholcová, komediální figura populární díky kreslenému seriálu a později i filmu, která patří mezi svérázné regionální typy.

Opravdovou lahůdkou pro odborníky i laiky je pak kapitola nazvaná „Avantgarda pro loutkové divadlo, soustružené loutky funkcionalistického tvarosloví“, jejíž výtvarné příklady se mohou měřit s artefakty, které známe např. z tvorby výtvarníků Bauhausu. Málo známé Krohovy návrhy pro Divadlo věcí, loutkářské výboje Ladislava Sutnara, soustružené loutky i hračky pro Artěl, pozoruhodné tvarově i barevností jsou soustružené loutky Rudolfa Kubíčka a nacházíme zde i několikeré fantaskní proměny figur Spejbla a Hurvínka vycházející z původní, ještě málo antropomorfizované podoby obou známých protagonistů. Jejich různé varianty v rozdílném výtvarném provedení svědčí nejen o jejich dobové oblibě, ale i o faktu, že už před mnoha desítkami let zlidověly a byly umělci pokládány za typy, s nimiž mohou volně zacházet. Zajímavé jsou i příklady změn v konstrukcích loutek první třetiny 20. století.

Kapitola věnovaná rozvíjení modernistických tendencí 30. a 40. let minulého století se samozřejmě nemůže obejít bez jmen a citací z tvorby výtvarníků i aktivních loutkářů, jako jsou Ondřej Sekora, Josef Skupa (v knize jsou zachyceny všechny proměny podob Hurvínka počínaje Gustavem Noskem, přes Jiřího Trnku až po Radko Hakena), Jiří Trnka, Bohumil Buděšínský, Jan Malík i poněkud opomíjený Vojtěch Vojáček a Emanuel Famíra. Co jméno, to originální výtvarný přístup, zajímavá stylizace i funkčnost, a to nejen pokud jde o českými loutkáři tolik oblíbené marionety. Přehled jmen a jejich tvorby je v knize bohatě dokumentovaný a opřený o řadu citátů charakterizujících jejich přístupy či tvorbu. Svou rozmanitostí dodnes svědčí o tom, že se přívlastku „loutkářská velmoc“ Československu mezi dvěma válkami nedostalo náhodou.

Publikace v souladu se svým titulem končí v polovině 20. století, kdy se dozvuky inspirace modernou ještě projevují v práci umělců spjatých nejen s loutkovým divadlem. Důraz je kladen na konstrukci a technologii (zejména varietních loutek), objevuje se zde nákres Malíkova slavného běžícího pásu, návrhy modernistického rodinného divadla Jaroslava Švába i loutky dvou umělců, o kterých jsme toho vzhledem k jejich odchodu po r. 1948 do zahraničí věděli velmi málo – Východočechů Rudolfa Říhy a Arnošta Šrůtka, kteří pokračovali ve Francii zejména ve výrobě loutek pro sólová vystoupení.

Loutkářská scénografie v polovině 20. století je zastoupena maňásky Zdeňka Seydla určenými pro sériovou výrobu a publikace končí pasáží o loutkovém filmu, ve které nechybí nejznámější loutky Karla Zemana (pan Prokouk) či loutka batolete Ku-ku z filmu „Ukolébavka“ Hermíny Týrlové.

Vzorně připravená a bohatým obrazovým materiálem čerpajícím ze soukromých a muzejních sbírek i časopisů vybavená publikace rozhodně není četbou na jeden večer. Její autoři ostatně jistě počítají s tím, že bude bohatým dokumentačním materiálem pro další badatele i inspiračním zdrojem pro současné výtvarníky. K plusům knihy Loutky a moderna lze přičíst fakt, že autoři nevycházejí jen z vlastní bohaté loutkářské sbírky, ale navíc i to, že se snaží dát prezentovaná díla do kontextu s činoherní scénografií a výtvarnou tvorbou vůbec. Není zde aranžovaná zdobnost fotografií typická pro publikaci „Česká loutka“; v citlivé grafické úpravě (Klára Krejzová a Petr Krejzek) a ve fotografiích, jejichž autorem Oto Palán, je kladen důraz na detail a výtvarné souvislosti tvorby jednotlivých umělců, výrobců či směrů. (Pro letos jubilující časopis Loutkář je potěšitelné, že řadu materiálů autorům poskytl právě časopis Loutkář, dokazující tak přesvědčivě své nezastupitelné místo v mapování moderního českého loutkářství.) Publikace však vychází především z výtvarného pohledu na loutku a tudíž akcentuje její technologické možnosti i výtvarná specifika. Z hlediska loutkového divadla jako celku zde proto postrádám onen vhled spojující výtvarné umění s divadelní praxí. Loutka totiž není jen artefaktem, loutkou se stává právě jen v divadelní funkci, v interakci s divákem, bez něhož by zůstala jen zajímavým výtvarným dílem či přitažlivým výstavním exponátem. Cílem autorů ovšem nebyl komplexní historický pohled na české loutkářství, ale právě snaha upozornit na jedinečnost a půvab výtvarných počinů českého loutkového divadla v první polovině 20. století, a v tomto ohledu krásně vybavená kniha Loutka a moderna rozhodně svůj úkol splnila. Její cestu do světa jistě usnadní nejen bohatý výtvarný doprovod, ale také německé, francouzské a anglické resumé.

Marie Jirásková a Pavel Jirásek: Loutka a moderna, Arbor vitae a Janáčkova akademie múzických umění, 2011. Doporučená cena 1490 Kč.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 2/2012]

Nina Malíková, 2. 5. 2012

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.