Čarokrajný sen, že znovu kvete má zem

Inscenace Čarokraj v Národním divadle

Mluvilo se o tom dlouho předem a ta událost se v celém městě očekávala s netrpělivostí. Den, kdy se po padesáti letech na určeném místě měly opět sejít bytosti z tajemného Čarokraje, se blížil. Počátek slavnosti byl nakonec ohlášen na 14. ledna v Národním divadle a bude pokračovat do odvolání, tedy než se brána do Čarokraje na dlouhou dobu zase uzavře.

Tým průvodců magickou říší vedený skladatelem a dirigentem Marko Ivanovićem, režisérem Petrem Formanem, libretisty Radkem Malým a Ivanem Arsenjevem, výtvarníky Andreou Sodomkovou a Matějem Formanem i dalšími odborníky uspořádal tvary, hlasy a pohyby fantastických obyvatel Čarokraje do formy podívané, která se zřejmě nejspíše podobá tomu, co by pozemský smrtelník klasifikoval jako operní žánr. Při expedici se inspirovali výpravou do kraje Mytologie svého předchůdce, britského spisovatele, humoristy, zoologa a popularizátora ochrany přírody Geralda Durrella, který ji po svém návratu v roce 1974 popsal v knížce Mluvící balík.

Velkolepá slavnost od sklepa až po půdu

Obyvatelé Čarokraje zaplavují Národní divadlo doslova od sklepa až po půdu především proto, aby si důstojným a slavnostním způsobem „připomněli vznik a tradice této říše, která byla založena proto, aby chránila fantastické a mytologické tvory všech názorů, ras a přesvědčení,“ jak se uvádí v programu. Poté, co se pozemšťané nabaží prohlížení mořských pannen, vlkodlaků, lasiček, elfek a další čarofauny a čaroflóry cestou z podzemí Národního divadla do jeho hlavního sálu, zazní zde poprvé velebný refrén celé slavnosti „Jen jednou za padesát let / může se otevřít náš svět, / kde vládne řád, kde vládne čest.“ A sváteční místo je na ni, jak se patří připraveno: jevišti vyzdobenému čarokrajnou krajinou dominuje bělostná Zpívající kniha, jejíž hlavu tvoří překrásná ženská bytost, a tělo listy, které obsahují celou paměť Čarokraje a otáčejí se na obrovském kruhovém mechanismu. Dohlíží na ni velevážený čaroděj Hengist Hannibal Velebobule ukrývající svou moudrost skromně do parádní ulity, asistentem ceremoniálu je mu pak správce slov, výslovnosti a přesných pravidel Papouš. Jeviště i parter divadla je dále zaplaveno bytostmi nerozličnějších barev a tvarů, galerie pak obývají bledě světélkující elfky a toto seskupení završuje druhá galerie, odkud svými olbřímími křídly kynou veškerému dění velcí červení fénixové.

Věčné potíže s bazilišky

Dokonale sehranou podívanou však naruší velký incident nikoli nepodobný tomu, který při své expedici kdysi zažil i Gerald Durrell. Baziliškové se totiž pokusí slavnostní shromáždění využít k získání své nadvlády. Shodou okolností se však seběhne také to, že jedné z dívek z orchestru kdosi ukradne housle, a ona se tak omylem přimísí do celé ceremonie. S pomocí učeného Papouše a Žabáka, který v řádu Čarokraje představuje jakousi spojnici mezi lidským a mytologickým světem – však se také ani řádně nedovyvinul a kromě svých trampských odrhovaček nedokáže ani kloudně zazpívat – najde dívka proti baziliškům zbraň v podobě čaromocné routy a pestrobarevnou rozmanitost Čarokraje proti baziliščí hegemonii uchrání.

Ve své knize popisuje Gerald Durrell dobrodružné příhody, jež společně prožívají angličtí bratři společně se sestřenicí Penelopkou během prázdnin v Řecku poté, kdy na pláži najdou „mluvící balík“ vyvržený z čarovné říše Mytologie, který obsahuje hašteřivý pár: upejpavou pavoučici Dulcineu a Papouše provětrávajícího svými tirádami zapomenutá slova. Po padesáti letech na jevišti Národního divadla spíše než akčnímu příběhu plnému zvratů a odboček přihlížíme svátku objevení bájné říše, podívané kouzelné a žánrově těžko zařaditelné, jak to u produkcí bratří Formanů bývá.

Namísto toho, aby publikum podniklo cestu, stává se vyvoleným svědkem mimořádné slavnosti na počest kulturní rozmanitosti. Z hlavních hybatelů děje, které ve své publikaci zachytil Durrell a promítl do nich nejen své zkušenosti z cest za pozemskými zvířaty, ale i příznačný sarkasmus při popisu mezilidských vztahů, mizí postavy dvou chlapců, o to více je ovšem posílena role odvážné ženské hrdinky Penelopky.

Inscenace je zamýšlena jako titul pro celou rodinu nejen díky poznámce v programu, v němž se rodičům doporučuje vydat se na cestu v doprovodu dětí a dětem naopak vzít do divadla své rodiče. Na své si přijdou všechny věkové skupiny. Děti s napětím sledují pohádkový zápas dobra a zla, dospělí si zase užijí především hudební i pohybovou pestrost v pěveckých výkonech Romana Janála (v alternaci s Jakubem Tolašem) a dalších sólistů i sboristů Národního divadla, Lenky Máčikové, zpěvoherní excelenci se speciálním „nevážně hudebním“ partem Vladimíra Javorského (v alternaci s Petrem Stachem) a tanečně-akrobatických číslech dalších účinkujících. A dokonce až určitý politický přesah mají v rozbouřených dobách současné společenské situace závěrečná slova finále „Já mám sen, že znovu kvete tato zem…“ Pro všechny je pak určeno hlavní poselství inscenace, jímž je výzva k tolerantnímu soužití při udržení rozmanitosti, ale i základních pravidel ohleduplnosti. A nejde jen o „slušné oblečení“, které průvodci doporučují přibalit na celou expedici.

Martina Černá

Národní divadlo – Opera, Praha

Čarokraj

Libreto: Ivan Arsenjev, Petr Forman, Radek Malý, režie: Petr Forman, dirigent: Marko Ivanović, David Švec, choreografie: Veronika Švábová, scéna: Andrea Sodomková, Matěj Forman, kostýmy: Andrea Sodomková, hudební nastudování: Marko Ivanović, dramaturgie: Ondřej Hučín.

Premiéra 14. ledna 2012, psáno z 2. premiéry 14. ledna 2012.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 1/2012]

Martina Černá, 1. 3. 2012

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.