Jubilejní Přelet, nebo mezipřistání?

A do třetice, pohled na pořádání online festivalu – tentokráte od režiséra Jakuba Maksymova.

Asi zde nemá smysl polemizovat o tom, že loutkové divadlo, podobně jako všechny ostatní druhy živého umění, nezažívá v poslední době právě rozkvět. Nacházíme se na vrcholu bůhví kolikáté vlny pandemie v zemi, která je momentálně dle některých oficiálních zdrojů téměř a podle jiných úplně „worst in covid“. Na rozvolňování se dle všeho ještě dost načekáme a do té doby všem fanouškům divadla nezbývá nic jiného než se spokojit alespoň s placebem v podobě sledování všemožných přímých přenosů divadelních představení, případně jejich záznamů – tu v lepší a tu v horší kvalitě. Není to bůhvíjaké řešení, ale je to alespoň něco. Touto cestou se vydal i jubilejní, třicátý Přelet nad loutkářským hnízdem.

Během večerních diskusí, které Přelet pořádal na konci každého festivalového dne, nejednou padl názor, že kamera není k loutkovému divadlu vlastně tak krutá – alespoň v porovnání například s hereckým divadlem –, neboť mnohdy umožní nahlédnout loutkářům o něco více do kuchyně, než by bylo možné za běžných podmínek. Tedy přiblížit materiál, z něhož jsou jejich výtvarné artefakty vytvořeny, případně prodat jemné detaily loutek, které by mnohdy z dvou a vícemetrového odstupu mohly uniknout – a tím navodit alespoň zdání jakési autenticity zážitku či alespoň důvěryhodně informovat o auře daného uměleckého díla.

Dobrým příkladem, na němž by se tento efekt dal demonstrovat, byl záznam studentské inscenace Etomolygious Terezy Havlové a Adama Páníka, který pocházel z letošního klauzurního festivalu Proces pořádaného katedrou alternativního a loutkového divadla na pražské DAMU. Blízkost kamery mně, jakožto divákovi, umožňovala si vychutnat originální výtvarné řešení inscenace, sestávající z řezbovaných loutek a přírodnin nejrůznějšího druhu. Bohužel pro projekt samotný podle mě záznam nedokáže příliš dobře zprostředkovat zážitek z (věřím, že pečlivé) práce s pomalým temporytmem této miniatury. Meditativní zastavení, která bych mohl nejen s performery, ale i s ostatními diváky spoluprožívat, se na mém přijímači jevila jako poněkud zdlouhavá a budila ve mně nutkání záznam „lajdácky“ proklikat.

O něco lépe pro mě onen nenahraditelný zážitek společného setkání dokázal suplovat záznam inscenace O zvířátkách libereckého souboru Vozichet, respektive Rudolfa Hancvencla, pořízený na letošní Loutkářské Chrudimi. Jeho velkým kladem jsou totiž bouřlivé reakce spřízněného publika. S jistou znalostí stylu Rudova hereckého projevu i jeho výtvarného vyjádření jsem nabyl dojmu, že ačkoli jsem nebyl přímo účasten představení, získal jsem ze záznamu dostatek informací, abych si mohl tu atmosféru v sále domyslet a jeho sledování si užít. Přestože to byl materiál značně „pracovní“ a působil na mě jako video z nějakého rodinného archivu, nebylo to v tomto případě na škodu. Naopak, spíše jsem nabýval dojmu, že se mnou někdo sdílí něco osobního. Opět jsem se na chvíli cítil propojen s loutkářskou komunitou, která je v současné krizi tak atomizována.

Další již zmíněnou cestou se vydaly soubory Convivium z jaroměřské ZUŠ F. A. Šporka s inscenací Erben 1862 a RESERVE z mostecké ZUŠ F. L. Gassmana s inscenací Malála. Ty tedy hrály v přímém přenosu. Osobně se přiznávám, že ačkoli jsem se z pozice tvůrce na několika vysíláních divadelních představení podílel a že je to v současnosti jeden z těch lepších způsobů, jak udržet inscenaci v solidní kondici, jakožto diváka mě příliš neuspokojuje. Nevnímám jako přidanou hodnotu informaci, že představení, které právě sleduji na obrazovce, ve stejnou chvíli někde jinde probíhá. Tento formát jistě není vyčerpaný a z podstaty nevylučuje interaktivitu se sledujícím publikem. Nicméně není reálné očekávat něco podobného od projektů, které pro tento formát nebyly koncipovány od úplného začátku.

Zcela odlišným typem videomateriálu, který byl na festivalu prezentován, byly profesionálně zpracované záznamy inscenací „kamenných“ loutkových divadel. Na nich již byla znát nejen dobrá práce s kamerou, ale i koncepčně uchopený střih. Zejména záznam Šípkové Růženky královéhradeckého Divadla DRAK, Kabinetu zázraků libereckého Naivního divadla a Pozor, Zorro! plzeňského Divadla Alfa na mě zapůsobily jako pozvánky na daná představení – přesvědčily mě totiž o tom, že dané počiny stojí za vidění a že by byla velká škoda je minout, až se situace uklidní. Při jejich sledování jsem se ovšem neubránil poněkud rozporuplným pocitům. Bylo mi totiž líto, že si tyto inscenace takzvaně „spoileruji“ – že se okrádám o možná překvapení, která by na mě během případného přímého kontaktu s dílem určitě působila mnohem silněji než takto zprostředkovaně. To, zda má o své práci dát tvůrce vědět i za tu cenu, že si z ní vystřílí většinu trumfů, nebo zda má své dílo raději zavřít do šuplíku a šetřit si ho na časy pro divadlo příznivější, které přijdou kdoví kdy, je dilema, které zcela jistě řada souborů a divadel v roce 2020 nejedenou prožívala.

Nicméně přes veškeré výše nastíněné problémy a kompromisy, které divákům a tvůrcům nezbývalo než akceptovat, si myslím, že je to dobře, že třicátý Přelet nad loutkářským hnízdem proběhl. Zdá se mi ovšem, že jeho hlavní zpráva tentokrát neputovala směrem ven, k širší veřejnosti, kterou by festival seznamoval se stavem současného loutkového divadla a prezentoval jí zajímavé počiny na jeho poli, ale spíše směrem dovnitř, k loutkářům. Během diskusí po síti bylo možné se alespoň na chvíli propojit s dalšími tvůrci, společně reflektovat současnou situaci a sdílet tipy a nápady, jak s divadlem ve virtuálním prostoru nakládat a jak úplně neztratit kontakt s publikem. Na celý festival lze také nahlížet jako na velký workshop dramaturgie záznamu loutkového divadla, což je jistě dovednost, která je nezanedbatelná a která stojí za to být kultivována, neboť se bude hodit i „v lepších časech“. A navíc pokus o zachování kontinuity výročního svátku loutkářů je bezesporu silné a povzbuzující gesto. Za to patří velký dík všem organizátorům i všem zúčastněným.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 1/2021]

Jakub Maksymov, 29. 6. 2021

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.