UNI…Co? UNIMA!

Letos v květnu uplynulo 90 let od založení mezinárodní loutkářské organizace UNIMA.

Součástí oficiálních oslav významných kulatin se z iniciativy Českého střediska UNIMA, Muzea loutkářských kultur a Institutu umění-Divadelního ústavu stala celodenní konference o významu UNIMA v minulosti a především o její vizi do budoucna a výstava, jejíž název jsem si vypůjčila do nadpisu. Obsáhlý katalog výstavy editorsky připravila předsedkyně českého střediska UNIMA Nina Malíková.

Jak a čím podle vás UNIMA pomohla a pomáhá v rozvoji moderního loutkářství?

UNIMA už od svého založení všemi pořádanými akcemi – výstavami, kongresy nebo konferencemi – napomáhala setkání umělců spjatých s loutkovým divadlem, přinášela informace o jejich tvorbě a sloužila jako platforma k výměně zkušeností. Díky tomu se uzavřený obor, který by mohl v oblasti dramatického umění snadno působit jako svým způsobem ghetto, změnil v otevřené společenství konfrontující svůj současný stav i vývojové tendence v souvislosti s celým rozvojem i historií loutkářství. Posláním UNIMA bylo také už od počátku nejen upozornit na loutkové divadlo jako na rovnoprávnou součást divadelního umění, ale podnítit i jeho konfrontaci s ostatními divadelními druhy. Už v první třetině 20. století se proto loutka uplatnila v opeře, baletu a samozřejmě v dramatickém umění, později i filmu a televizi a tvůrci, kteří se o to zasloužili, byli významnými členy UNIMA (např. Edward Gordon Craig, Gaston Baty, Jiří Trnka, Vittorio Podrecca, Géza Blattner, Remo Bufano, Michel de Ghelderode, Petr Bogatyrev, Jim Henson…).

UNIMA byla založena v Praze, v prostorách Říše loutek, u příležitosti Všeloutkářského sjezdu a s ním spojené mezinárodní loutkářské výstavy v květnu roku 1929. Byla to spontánní akce, nebo byla dopředu pečlivě připravená?

V Praze vznikl již v roce 1911 Český svaz přátel loutkového divadla. Spolek loutkářů, který o sobě dal vědět ještě před vznikem republiky celou řadou akcí (výstavami, edicí i tištěných dekorací), později profiloval své aktivity na všeloutkářských sjezdech loutkářských pracovníků. V pořadí 3. sjezd se uskutečnil v květnu 1929 v Praze a byl propojen s velkou výstavou „lidové výchovy“ a loutkářskou výstavou s mezinárodní účastí na tzv. Novém výstavišti, což je mimochodem místo, které je dnes svázáno s Pražským Quadriennale.

Pamětníci rádi vyprávěli o tom, že šlo o spontánní akci, ale není to tak úplně pravda. Myšlenka na vytvoření mezinárodní loutkářské organizace visela ve vzduchu už dlouho předtím, a byla dokonce artikulována už na mezinárodním loutkářském setkání v německém Baden Badenu v roce 1928. Vůbec průběh dvacátých let 20. století byl v Evropě reakcí na první světovou válku právě v potřebě obnovení přátelství a spolupráce na poli kulturního rozvoje a loutkáři se chopili své příležitosti.

Jaká je podle vás dnes pozice českého loutkářství v hierarchii UNIMA? Připomeňme, že čeští loutkáři sehráli zásadní historickou úlohu na samotném počátku, když byl prvním prezidentem jmenován Jindřich Veselý, po něm Václav Sojka-Sokolov, následovaný Josefem Skupou; a už tehdy se na pozici generálního sekretáře objevil Jan Malík, který tuto významnou funkci zastával až do roku 1972. Až po delší pauze se ve vrcholné pozici UNIMA za České středisko objevil Stanislav Doubrava (viceprezident 2004–2012).

Reprezentanti československého loutkářství byli v exekutivě UNIMA – s výjimkou let 2012–2016 – zastoupeni vždycky, ale tady je třeba upřesnit, že členství v exekutivě se zakládá na nejvyšším počtu hlasů pro 18 navržených kandidátů a nejde prioritně o zástupce jednotlivých členských států. Volí se na kongresu prostřednictvím hlasování středisky zvolených a pověřených radů. Je ale pravda, že od počátku to byla především česká (československá) iniciativa v činnosti UNIMA – jak při založení UNIMA, tak při obnovení činnosti v roce 1957 a vlastně až do roku 1972, kdy v Praze skončil administrativně-politickým zásahem své působení generální sekretariát UNIMA, který se posléze přesunul do Polska a od roku 1980 dodnes je v Charleville-Mézières ve Francii. Samozřejmě, že každá pozice člena exekutivy je nepsaně i velmi významnou pozicí pro publicitu loutkářství v jeho mateřské zemi. V tomto ohledu opravdu hodně vykonal na počátku jak Jindřich Veselý, tak posléze Josef Skupa, organizátorsky aktivní Jan Malík, ale také Jan V. Dvořák, který díky tomuto postavení pomohl Divadlu DRAK, že se dostalo do mezinárodního povědomí. Ostatně i další členové – ze slovenské strany např. Ivica Ozábalová nebo Ida Hledíková – zejména svou prací v jednotlivých komisích pomohli k popularizaci slovenského i československého loutkářství. Také fakt, že jednotlivé festivaly jako Skupova Plzeň, Mateřinka, Spectaculo Interesse či Přelet nad loutkářským hnízdem vzaly pod svá křídla zasedání různých komisí UNIMA (Publikační komise, Statutární komise, Komise pro festivaly atd.) přispělo k vzájemné informovanosti jak o stavu našeho loutkářství pro pozvané reprezentanty UNIMA, tak v osobních setkáních o lepší poznání významných osobností loutkářského života.

Čím podle vás UNIMA ovlivnila celkovou uměleckou úroveň loutkářství?

Bylo to především prostřednictvím festivalů, tematických konferencí a při nich uskutečňovaných workshopů, kde se mohli hostující umělci díky UNIMA nejen vzdělávat, ale navzájem poznat a porovnat svou tvorbu a umělecké uvažování. I to pomohlo loutkářským souborům i jednotlivcům k jejich následným pohostinským vystoupením a popularizaci na stránkách publikací UNIMA (ať už to byl Puck, E pur si muove a zejména v několika světových jazycích koncem 50. let vydaná publikace UNIMA Marionnettes du monde entier). Velkou roli zde sehrála samozřejmě i osobní setkání. Mnozí umělci se dostali do obecného povědomí právě na základě svého vystoupení na festivalu UNIMA, jako se to poprvé povedlo třeba Philippu Gentymu roku 1965 v Bukurešti nebo našemu Divadlu DRAK, které na sebe upozornilo díky kongresu UNIMA ve Washingtonu v roce 1980 atd.

Samozřejmě bylo v tomto ohledu významné i založení Mezinárodního loutkářského institutu ve francouzském Charleville-Mézières, který byl zejména na svém počátku s UNIMA a jejími významnými představiteli (především Margaretou Niculescu, Nikolinou Georgievou, Michaelem Meschkem nebo naším Janem V. Dvořákem a později Josefem Kroftou) těsně spjat. Zde je třeba připomenout i jméno Jacquese Félixe, který stál u zrodu této školy a jako generální sekretář UNIMA oba tyto světy – UNIMA i Mezinárodní institut – velmi platně spojoval. Tento Mezinárodní loutkářský institut v Charleville-Mézières, později propojený se školou ESNAM, poskytoval stipendia a umožňoval mladým umělcům setkání s mistry oboru.

Napomohla UNIMA uznání loutkářství a ovlivnila jeho průnik do jiných uměleckých sfér?

Na počátku to bylo mapování terénu a získání prostoru pro loutkové divadlo, v období divadelní avantgardy potom rozšíření možností pro sebevyjádření u nejrůznějších druhů umění – literatury, filosofie, výtvarného i hudebního umění. V současnosti – s pomocí nových technik, elektroniky i v návratu ke starším zapomenutým technikám – pomáhá k jejich rozvoji a snaží se neuzavírat ho jen do figurativní podoby, ale vycházet z podstaty animace, kterou může být světlo v prostoru, zvuk v prostoru… Ani netušíme, kam se ještě tyto tendence rozvinou, a hlavně budeme-li pro tyto jevy moci používat pojem „loutkové divadlo“.

Loutka svou podstatou, jíž je animace a animace předmětu v prostoru, ovlivnila výtvarné umění, se kterým je těsně spojena. Myslím, že akcent na loutku a její význam a sebevyjádření v souvislosti s moderním uměním a principy byl v historii UNIMA počátkem 20. století nejpatrnější v Evropě, v současné době vidíme možnosti tohoto posunu stále více i mimo ni.

Dějiny 20. století byly poměrně složité – jak to bylo s UNIMA za druhé světové války, kdy se z navzájem spřátelených loutkářů stali kvůli celoevropskému politickému napětí vlastně nepřátelé?

Přátelství zůstávala a přetrvávala i během války. Je několik skoro románových příběhů, které to mohou dokumentovat. Málo se například ví o tom, jakým způsobem ovlivnil Hans Purchke „lepší“ vězeňské podmínky pro zatčeného Josefa Skupu, a následně jak naopak pomohli čeští loutkáři Purschkemu při jeho odsunu do Německa, jakým způsobem byly díky anglickému zpravodaji v Německu Geraldu Moricovi udržované vztahy s Anglií, jak silné byly vazby mezi německým loutkářem Maxem Jacobem a Francouzem Marcelem Temporalem a jaká byla za války pomoc jeho synovi Jean Loup Temporalovi…

Ještě složitější situace nastala po válce, kdy se svět polarizoval a začala studená válka. Jaká podle vás byla úloha UNIMA v tomto období? Sloužila jako apolitický most mezi dvěma zcela odlišnými světy, nebo do ní politika přece jen zasahovala?

I když je UNIMA programově označená jako organizace nepolitická, politika do ní vždycky zasahovala a vlastně i dnes zasahuje – například v obsazování postů vedoucích představitelů UNIMA (byl-li prezident z „Východu“, byl generální tajemník ze „Západu“, nebo alespoň z neutrální země, což byl příklad prezidentky Sirppy Sivori-Asp z Finska, a naopak). Po roce 1957, kdy byla činnost UNIMA obnovena, to byl opravdu most mezi dvěma odlišnými světy spojenými láskou k loutkovému divadlu a velmi odlišnými podmínkami k jeho provozování v různých zemích. U nás, v Polsku, Rumunsku, Bulharsku a samozřejmě v SSSR, který byl v tomto ohledu příkladem, vznikly velmi početné stálé loutkářské soubory subvencované státem, státní podpora zde sloužila jak pro výchovu dalších loutkářských adeptů, ale také publika, a to v rámci kultury pro mladou generaci především toho dětského. Na druhé straně mostu – na Západě – to byly nezávislé profesionální skupiny vedené osobitými sólisty a řada neprofesionálních souborů a skupin, které ovšem měly s našimi amatérskými loutkářskými soubory s dlouhou tradicí málo společného. Politika, či jemněji řečeno kulturní politika, do konfrontací obou světů samozřejmě zasahovala jak na festivalech tak i kongresech. Do jisté míry je tomu tak ale dodnes, kdy se Evropa, která má za sebou téměř století rozvoje moderního loutkářství i zhodnocení postoje k tradičnímu loutkářství a s řadou věcí kolem jeho postavení a nečekaného vývoje se průběžně vyrovnává, zatímco například hispánské země se orientují především na důstojné postavení loutkářství jako takového a teprve formulují jeho pedagogické i umělecké cíle.

Jakou roli hrála UNIMA při dokumentaci loutkářského umění a zakládání specializovaných loutkářských muzeí?

UNIMA má už ve své preambuli prohlášení o zachování a popularizaci loutkového umění. Jeho ochrana, prezentace vývoje a tradičních postupů i moderních tendencí jsou možné právě díky iniciativě UNIMA a jejích komisí. Ostatně první volání po založení speciálního muzea UNIMA pocházejí už ze 30. let, dokonce jsou součástí prohlášení při založení UNIMA v roce 1929. Velkou úlohu v dokumentaci loutkářství ovšem sehrál už zmiňovaný Mezinárodní loutkářský institut v Charleville-Mézières a jeho vydavatelská činnost, především projekt Světové encyklopedie loutkářského umění realizovaný ve spolupráci s UNIMA, který podnítil badatelský zájem o obor a ukázal na prázdná místa, která jsou například ve vydávání publikací o loutkářské technologii, o estetice loutkového divadla atd. Díky UNIMA a jejím komisím máme také několik přehledů a informací o loutkářských muzeích ve světě, připravuje se digitalizace loutkářských sbírek (s použitím 3D technologií). A nesmím zapomenout také na ofenzivu (v ediční i výstavní činnosti) chrudimského Muzea loutkářských kultur, které právě v poslední výstavě UNI… Co? UNIMA! spojuje moderní interaktivní informace o světě loutkového divadla s pohledem do historie UNIMA a české role v ní.

Jak se UNIMA angažuje v ochraně kulturního dědictví dnes?

UNIMA se v poslední době – zejména to spadá do gesce speciálně založené komise pro kulturní dědictví UNIMA – snaží najít způsob mapování tradic a ocenění práce významných umělců zachovávajících tradiční loutkové umění. Myslím, že v této oblasti jsou ještě velké rezervy, zejména ve spolupráci s UNESCO a možností návrhů o zařazení osobitého a typického loutkářského projevu v dalších zemích na oficiální seznam nehmotných kulturních statků. Myslím, že největší rezervy v tomto ohledu jsou ve sledování odkazu tohoto kulturního dědictví v Asii a Africe.

Jaká je podle vás vize UNIMA do budoucna? Je to dnes obrovská organizace, která mi přijde v globálu trochu zahlcená různorodými požadavky a představami o její roli z různých částí světa. Například není sporu o tom, že v euroamerickém „západním“ prostoru je loutkové divadlo dávno etablované a institucionalizované, zatímco v jihoamerických státech svou pozici – i podle toho, co jsme o tomto tématu přinesli v čísle 1/2019 – své místo v kultuře teprve hledá, o afrických či asijských loutkářích nemluvě…

To všechno je pravda a zatím se na všech stranách hledá další smysl a cíle UNIMA zejména pro mladou generaci, která nezažila ani boj o uznání loutkového divadla, ani pramalé možnosti ho poznat mimo svou vlastní zemi. Hodně si slibuji od upřímného a konkrétního rozboru současného stavu a poslání UNIMA, a především od celkové generační obměny. Mělo by se to projevit na nejbližším kongresu UNIMA v roce 2020, ale diskuze na toto téma proběhly už na setkání v Praze, na mezinárodní konferenci týkající se role UNIMA pro její uznání ve 20. století a vize pro 21. století.

Příspěvky ze zmiňované konference uskutečněné v Praze v květnu 2019 u příležitosti oslav 90. výročí založení UNIMA budou publikovány příští rok v podobě mimořádného česko-anglického čísla Loutkáře.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 2/2019]

Kateřina Lešková Dolenská, 15. 10. 2019

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.