Foto: Pavel Jirásek

Loutky ze staré půdy

České loutky jsou fenoménem…

Více než sto let jsou vnímány jako národní kulturní poklad a v prosinci 2016 byly zapsány do Reprezentativního seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO.

Tvorba loutek patřila k české tradici, z níž po roce 1950 vyrostl také úspěch českého moderního loutkového divadla i mezinárodní věhlas českého loutkového filmu. Tato tradice vznikla už během devatenáctého století u kočovných marionetářů, kteří putovali od vesničky k vesničce ve vozech a hrávali ve skládací scéně v sálech hostinců. Stávalo se, že byli pozváni s představením i k panstvu na zámek, kde v případě úspěchu bývali štědře odměněni. Někdy si šlechta nechala řezat loutky a malovat kulisy pro vlastní hraní divadla z libosti, jindy loutek užívali s úspěchem učitelé šlechtických dětí.

Foto: Pavel Jirásek

Také v podzámčí panoval čilý loutkářský ruch. Nebylo třeba jen čekat, kdy do městečka zavítá některý s kočovných loutkářů. Od konce 19. století vznikala spolková ochotnická loutková divadla často s pravidelným provozem. O něco později došlo k mohutnému rozmachu rodinného loutkového divadla, kdy v mnoha rodinách fungovala malá stolní divadla, stále častěji s repertoárem věnovaným dětem.

Výstava Loutky ze staré půdy představuje historické loutky a kompletní loutková divadla s mnoha proměnami dekorací, určená pro šlechtická, patricijská, později domácí, školní či spolková představení z let 1850–1920. Na rozdíl od sériově vyráběných loutek a divadel se soustředí na loutky jedinečné, originální, vytvořené umělci pro konkrétní spolková a rodinná divadla často s originálními ručně malovanými kulisami.

Foto: Pavel Jirásek

Nejrozšířenějším typem loutky tehdy byla marioneta vyřezávaná z lipového dřeva, bohatě kostýmovaná a vedená drátem a nitkami. Každý z řezbářů vtiskl svým loutkám osobitý charakter, sahající od lidové naivní řezby až po virtuózní uměleckou stylizaci umělců pracujících převážně pro kostely. Podobně je tomu s divadelními scénami i kulisami, které také velmi zřetelně odráží vkus i schopnosti svého tvůrce.

Foto: Pavel Jirásek

Na sklonku 19. století se nejprve loutkové divadlo přestěhovalo z návsí, náměstí a hostinců do zámeckých salonů či měšťanských pokojů a nakonec i do škol, sokoloven a běžných rodin. Loutkové divadlo se stalo důležitým nástrojem výchovy i nositelem národního uvědomění.

Mnohá z těchto divadel se později stala základem veřejných ochotnických loutkových scén s pravidelným provozem a kvalitním repertoárem, která založila slávu českého loutkářství v době Československa.

O sbírce

Všechna divadla a loutky na výstavě jsou ze sbírky výtvarnice Marie Jiráskové a režiséra dokumentaristy Pavla Jiráska. Loutky a loutkářskou scénografii začali studovat a sbírat v polovině osmdesátých let, kdy jejich jediným divadlem bylo dědictví po dědečkovi – prvorepublikovém cejchovním úředníkovi Otakaru Jiráskovi – Štapferovo divadlo s loutkami od Antonína Münzberga. Po dvaceti letech je jejich sbírka ucelenou kolekcí zaměřenou především na tzv. rodinné a spolkové divadlo od konce 19. století až do roku 1950. Na rozdíl od muzeí podporovaných veřejnými financemi a dotacemi vytvořili rozsáhlou sbírku vlastními prostředky i nemalým úsilím restaurátorským, valná většina loutkářských artefaktů je totiž nalezena zpravidla ve značně poškozeném stavu. Marie a Pavel Jiráskovi o historických loutkách také píší a účastní se řady výstavních projektů u nás i v cizině, dlouhodobě spolupracují s Oddělením dějin divadla MZM v Brně. Mezi jejich nejúspěšnější výstavní autorské projekty patří zejména „Dům plný loutek“ Palác šlechtičen, Brno 1996; „Full House of Puppets“ Centro kulturistico Macau, Čína 1999; „Česká loutka“ Císařská konírna Pražského hradu 2002 a Moravská galerie Brno 2003; „Loutky na zámku“ SZ Lysice 2010–2011; „Klauni, čerti, kašpaři“ Muzeum Karlovy Vary 2012–2013 a „Magický svět loutek“ Muzeum loutkářských kultur, Chrudim 2013.

Foto: Pavel Jirásek