S Tomášem Dvořákem ani ne tak o loutkách

Jeden z nejvýznamnější českých loutkářských režisérů, letošní jubilant Tomáš Dvořák, poskytuje rozhovory velmi nerad. Nicméně když jsme o pomoc požádali Vítka Peřinu, jeho takřka dvorního dramatika a dramaturga, nakonec neodmítl.

Sešli jsme se po školní premiéře inscenace Komáři se ženili tady u nás v Liberci. Čekání na premiéru večerní sis hodlal dnes odpoledne zpestřit rybařením, ale počasí je i na Liberec natolik příšerné, že jsi raději zůstal na divadelní ubytovně. Vím, že je to slabá náplast, ale můžeme si o tom rybaření alespoň společně povídat. Takže jak ses vlastně k rybaření dostal? Kdy jsi byl poprvé na rybách?

Kolik mi tak bylo? Šest, dejme tomu… Ve Smidarech u Nového Bydžova, kde bylo sídlo naší rodiny – žil tam prastrýc, prateta a prababička – a já tam jezdil vždy na léto. Tam jsme si v koloniálu koupili za korunu šedesát pytlačku. To je vlastně jen kus saturny, splávek a háček. A tím to začalo. S bráchou a se strejdou. Táta nerybařil, ale jeho táta byl rybář a jeho strýc byl vyhlášený rybář, takže vždy nachytal víc než děda a pak mu říkal: „To víš, berou jenom hezkejm.“ Tehdy jsem také chytil první rybu, plotičku o velikosti zhruba patnácti centimetrů.

Jakým největším rybářským úlovkem se pyšníš?

Největší rybou co jsem chytil, byl sumec, 120 cm. Což je na sumce docela málo. A taky jsem chytil jednu rybu okrasnou, karase zlatého. V Plzni pod Baumaxem. Někdo ho asi vylil do řeky. Vypadalo to opravdu tak, jako kdybych vytáhl zlatou rybku.

Jíš ryby, které ulovíš? Nebo je pouštíš?

Někdy pouštím, někdy jím. Podle kvality, podle poptávky a podle nálady momentální. Někdy mám pouštěcí náladu a někdy hamižnou.

Jakou rybu máš nejradši?

Okouna.

Rybaříš radši sám, nebo s někým?

Zas jak kdy. Podle nálady. Buď mám samotářskou, nebo společenskou.

Je pro tebe rybaření o vypnutí mysli, nebo naopak o možnosti přemýšlet?

Při rybaření, to se přemejšlí, pořád ti něco jede hlavou. Vlastně se střídají dvě témata. Rybaření jako takové, na to nejde při chytání nemyslet. A druhé téma je množina všeho ostatního. A to se tak různě prostřídává. Čím míň ryby berou, tím větší prostor je pro množinu všeho ostatního.

Vymyslel jsi na rybách někdy něco do svých inscenací? Dostal jsi na rybách nějaký zásadní inscenační nápad?

Práce je samozřejmě podstatná část množiny všeho ostatního, takže určitě, mnohokrát. Ale nějaký konkrétní nápad si teď nevybavím.

Dělal jsi někdy nějaké představení, které by se rybaření týkalo? O rybáři a rybce?

Rybáře a rybku jsem ještě nedělal. Samozřejmě se mi ryby mihly v mnoha představeních. Ve Zlatovlásce, v Čarovné rybí kostičce, v Kilu jablek pro krále, ve Vodnících pod kamenem, ale nikdy to nebyla hra o rybaření jako takovém.

Lákalo by tě takové téma?

Kdyby byl dobrý text, tak bych se nebránil, jako se nebráním nikdy ničemu, když je dobrý text. Ale že by to byl můj životní sen, to ne.

Právě jsme spolu dozkoušeli inscenaci Komáři se ženili. Aniž by to jakkoliv odkazovalo k tobě, napsal jsem tam postavu Rybáře, ale z technických důvodů a na tvůj popud jsem ji musel posléze přepsat na postavu Houbaře. Houbaření je shodou okolností další tvojí vášní. U které si – na rozdíl od rybaření – neposedíš. Co podle tebe mají rybaření a houbaření společného?

Moji náklonnost k přírodě. Těžká rodinná vášeň, závislost. Děda, rodiče… Vlastně mi z jedné větve rodiny – z té tátovy – přišly do života ryby, z druhé větve zase houby. I když samozřejmě houbařili všichni, ale předci z máminy strany mnohem vášnivěji.

Oblíbená houba?

Ryzec syrovinka. Pro mě je to nejchutnější houba, co jsem zatím jedl.

A stíháš při hledání hub i přemýšlet o divadle?

Taky. Zvlášť, když nerostou.

Vím o tobě, že jsi nejen vášnivý rybář a houbař, ale rovněž šikovný řemeslník. Chalupu v Habrové, kde se s tebou každé léto potkávám, jsi postupně celou zrekonstruoval vlastníma rukama. To je pro mne jako pro člověka, který poličku na zeď přidělává dvě hodiny, pak kolem ní měsíc našlapuje s obavou, že spadne, a po zbytek života se vyrovnává s tím, že je trochu nakřivo, záležitost nesmírně obdivuhodná… Je pro tebe manuální práce, například práce se dřevem, podobnou relaxací jako rybaření či houby?

Jak která. Není práce se dřevem jako práce se dřevem. Jsou práce, při kterých musíš myslet víc než u práce čistě mechanické. U štípání dřeva si člověk i popřemejšlí. Ale když vyřezáváš tvar na pásovce, tak už na nic jiného myslet nemůžeš. A když měříš palubky, tak to také moc pohádek v hlavě nepřipravím, protože, jak se říká, dvakrát měř jednou řež… Ale krásně se dá přemýšlet u drtiče větví, tam tu větev dáš a ono si ji to schroustá samo a ty si zatím myslíš na to svoje, než to dochroustá. Zatímco když máš v ruce řetězovou pilu, je lepší na pohádky nemyslet.

Myslím, že právě tvoje řemeslná a technická zručnost a zkušenost stojí v základech tvých výpravných loutkových inscenací, nezřídka se velmi podílíš i na vymýšlení scény. K inscenacím Johanes doktor Faust a Don Šajn jsi dokonce vytvořil scénu a loutky sám. Byla to tvá jediná exkurze do oblastí výpravy v profesionálním divadle?

Byla. Ale namalovat návrh loutky a nechat ji pak vyřezat, to bych si netroufl. Takže jsou to loutky kompletně poskládané z reálných věcí, potřebných i nepotřebných. Kusy dílenského nářadí, sedlo z kola, kuchyňské náčiní, nohy ze starého nábytku, pružiny a tak dále. Co jsem doma našel, to jsem použil. Akorát neumím svařovat, s tím mi pomohli v našich dílnách. A se scénou, s malováním, s patinou, to mi zase pomohl Ivánek Nesveda.

Jak jsi loutky vymýšlel? Vytvářel jsi je až podle nalezených předmětů, nebo jsi naopak hledal po domácnosti předmět pro svou konkrétní představu dané loutky?

Bylo to tak napůl. Někdy inspiruje předmět a hodí ti nějakou postavu, jindy už jsem hledal něco konkrétního, protože jsem přemýšlel o té funkci.

Nechceš si tuhle roli ještě někdy vyzkoušet?

Ještě jednou jo. Ještě mě láká třetí díl do těchto zkrácených verzí, opět něco z lidových loutkářů.

Byla řeč o tom, že máš rád rybaření, houbaření, práci se dřevem. Vím, že jsi i výtečný kuchař. To jsou všechno činnosti relativně osamělé, dá se říci individuální sporty. Jak to máš v tomhle směru posazené v divadle?

Jsem zastáncem práce kolektivní. Například divadlo jednoho herce zrovna nemusím. Myslím si, že dialog je základ. Ve všech jeho významech. Dialog mezi tvůrci při vymýšlení, dialog mezi tvůrci a souborem při zkoušení. Dobrý dialog jako základ dobře napsané hry… A také dialog mezi jevištěm a hledištěm při samotném představení – když se ozve smích publika, je to vlastně odpověď na vtip, který se na jevišti povedl… Potlesk a jeho síla na konci představení je také svým způsobem odpovědí na otázku, také je součástí dialogu mezi tvůrci a diváky… Druhý extrémem je, když na pískání hlediště odpoví herci odchodem z jeviště. Někdy nemusí padat ani slova a je to také dialog. Dialog je podle mne na divadle naprostý základ.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 4/2016]

Vít Peřina, 20. 12. 2016

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.