Divadlo Continuo připravilo letos již 20. mezinárodní letní projekt, na kterém se v režii uměleckého vedoucího Pavla Štourače podílela dvacítka studentů zahraničních uměleckých škol z osmi evropských zemí.
Oproti minulým rokům nebyl tentokrát divadelní projekt pojat jako tradiční site specific, ale byl situován přímo do středu Švestkového Dvora v Malovicích, kde Continuo sídlí. Švestkový Dvůr byl po roční rekonstrukci otevřen loni v létě a jeho venkovní prostory jsou koncipovány jako vesnické alžbětinské divadlo.
Continuo opustilo po několika letech tematickou linii lidské paměti a traumatizujících událostí válečných a poválečných a jejich otisku v krajině. Na rozdíl od loňské inscenace Zapomenuto v polích výrazně eliminovalo verbální složku. Pokud nějaká slova zazní, jsou vyřčena v cizím jazyce. Herecká akce je založena na fyzickém jednání a pohybu.
Obdélníkový dvůr slouží jako hrací plocha, diváci ji obklopují ze tří stran v přízemí a na ochozech. Podtitul inscenace zní Plujte s námi, ale loď tu není. A tak se plavba stává jakousi paralelou životní poutě, na niž se vydává nesourodá skupina lidí. Neznáme jejich identitu, motivace ani minulost, nakonec i samotné atributy výpravy jsou v podtitulu zpochybněné. Inscenace Loď nabízí sled obrazů propojených motivem plavby a vodního živlu – obrazů smutně groteskních, ale hlavně tísnivě ponurých, předznamenávajících neodvratnou tragédii, a záleží na divákovi, zda se nechá unášet sugestivní atmosférou plavby, nebo se rozhodne alespoň část symbolických obrazů dešifrovat. Jak je pro Continuo charakteristické, mnohé obrazy tíhnou k abstrakci a mnohoznačnosti a zůstávají obestřeny záhadou.
Prolog patří muži v černém obleku a červené košili, jenž může být demiurgem, mefistofelským pokušitelem, či jen obyčejným provozovatelem lodi. Muž sedí na scéně již při příchodu diváků a gurmánsky noří ruku do láhve s utopenci. Tato láhev se stává jakousi metaforou údělu člověka i lidstva. Plujeme v určitém izolovaném prostoru a netušíme, co je za pevně určenými hranicemi, které nás chrání, ale i omezují. Netušíme ani, co nás nakonec čeká: budeme vyloveni, nebo utoneme? Vzápětí přichází účastníci plavby – v rozličných náladách, ve dvojicích i osamoceně, jedna dívka polosvlečená demonstruje, ale následně se stoickým klidem nastoupí na palubu. Lodníci odjistí zavěšené řetězy a začnou za ně ve vertikální poloze tahat, čímž vytváří rytmický, stereotypní skřípot. V manipulaci s řetězy představujícími lanoví můžeme hledat i snahu odpoutat se od dosavadních jistot, osvobodit se od každodennosti, konvencí a tradic. Předzvěst pohromy přichází při vyplutí v podobě deště i výpadku elektřiny, která je – zázračným zásahem shora – obnovena. Během plavby dojde ke společenskému rozčlenění skupiny do dvou striktně oddělených tříd, pasažéři se mezi sebou sbližují i míjejí, odkrývají svá tabu, nahlížejí do vlastního nitra, bojují se svými démony, v dálce cosi naléhavě hledají. V temnotě se zjevuje mořská panna, která v okamžiku, kdy se zdá na dosah ruky, nenávratně zmizí. Jeden sen se rozplývá.
Nejoptimističtější část inscenace nastává v obraze ranního rozbřesku. Po probuzení se pasažéři usazují na židle a vychutnávají si náladu prosluněného jitra, prostoupeného prchavým štěstím a nadějí. Chvíle harmonie je přerušena rvačkou dvou mužů, která vznikla ze samolibého vrtochu zastínit tomu druhému výhled a příliv slunečních paprsků. Při dalším probuzení uvítá pasažéry paluba zalitá vodou. Nebezpečí není zprvu věnována pozornost, ale po chvíli propuká panika: po prostoru rozptýlení pasažéři se semknou ve skupinku zoufalých trosečníků snažících se čelit nezkrotnému přírodnímu živlu. Voda nemilosrdně prosakuje zespodu, valí se ze stran i shora. Nastává předem prohraný boj. A tak postupně ti slabší klesají do vody, odkud je jiní cestující ještě na okamžik zachraňují a popotahují do mělčích míst. Únavě a vyčerpání podléhají nakonec všichni a odcházejí ze scény. V posledním obraze se vracejí, pomalu se brodí vodou, vyděšeně křičí, dotýkají se hladiny, jako by se učili přijmout život v nových, stísněných podmínkách. Scenérie a podmínky života se nesnesitelně mění, ale lidé jsou ochotni přizpůsobit se čemukoli. Odevzdaně se položí se do vody a usínají. Přidává se k nim i onen muž z prologu, jenž v průběhu plavby pronášel důkladné školení o bezpečnosti, které však všichni ignorovali. Jako jediný se teď směje.
Continuo pracuje s jednoduchými, ale o to působivějšími prostředky. Scéna je pokryta černým igelitem, objevuje se na ní jen minimum rekvizit a několik plastových židlí. Černé obrysy lodě splývají s noční oblohou v jeden kosmos. S podivnou sklíčeností i neodvratnou osudovostí přesně koresponduje živá hudba a zpěv, tíživou atmosféru podtrhuje hra světel a stínů a vše zaplavující voda, nad níž se vznáší mlha.
Mozaika událostí na lodi může asociovat touhu člověka po nekonečné svobodě, překračování hranic a objevování dosud nepoznaného. Závěrečná scéna připomene vedle věčného koloběhu smrti a zrození také apokalyptickou vizi, kterou konstruuje lidská pošetilost a lehkomyslnost, odmítající akceptovat varovná znamení. Ať již se divák uchýlí k jakékoli interpretaci, kromě nezodpovězených otázek mu zůstane vrytý pohled na to, jak se naše civilizace pomalu potápí.
Divadlo Continuo, Malovice
Loď
Režie: Pavel Štourač
Psáno z premiéry 11. 8. 2016 na Švestkovém dvoře.
[tento článek vyšel tiskem v čísle 3/2016]
Silvie Žatecká Vojíková, 5. 10. 2016
Zdeněk Lepšík (6. 12. 1924)
Jiří Bláha (7. 12. 1939)
Lenka Kotmelová (16. 12. 1959)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS