Divadlo pro diváka s duší dítěte

V roce 2014 získalo českobudějovické Malé divadlo (čtvrtý soubor Jihočeského divadla) nové vedení – uměleckým šéfem se stal Petr Hašek a kmenovým režisérem Janek Lesák. Oba jsou absolventi KALD DAMU a v Malém divadle fungují v dokonalé symbióze.

Do letošní sezóny vstoupili s mottem „I pro malého diváka se dá dělat velké divadlo.“ Jsou pohlceni smrští originálních nápadů a projektů, které nechávají ožívat a pro které se mnohdy v budově kamenného divadla nenajde prostor, a tak obsazují nejrůznější zákoutí města. Vydávají se hledat napříč divadelními žánry, propojují zdánlivě neslučitelné. Poznávací znamení: rádi si hrají.

Kde jste se potkali a jak jste se ocitli v tandemu v Malém divadle?

PH: Potkali jsme se na DAMU, kde byl Janek v druhém ročníku. Tehdy jsem s Matijou Solcem dělal v Kuksu pro studenty DAMU workshop loutkového divadla. Pak jsme ztratili kontakt, a když mi bylo nabídnuto šéfovské místo v Malém divadle, nechtěl jsem to zpočátku přijmout vzhledem k tomu, že mám ještě soubor Geisslerů. Jediná možnost byla práce v tandemu. Zafungovala nějaká intuice, že mě hned napadl Janek, věděl jsem, že bychom se dobře doplňovali: já mám rád klasičtější styly, hodně sahám do minulosti a Janek má rád současné příběhy a přístupy k divadlu. A zejména nás spojuje hra a autorský přístup k jakékoli látce. Navíc byl Janek čerstvě po škole, tedy plný energie.

JL: Já jsem v době, kdy mě Petr oslovil, měl za sebou první režii mimo školu a připadal jsem si jako Alenka v říši divů, když jsem poprvé zažil, že se po premiéře poplácají lidé po ramenech a rozejdou se každý jiným směrem. To jsem nechápal. Říkal jsem si, že takhle to teď bude pořád a vůbec mi to nedávalo smysl. Rychle mi došlo, že chci s někým tvořit kontinuálně.

PH: To, proč jsme přijali nabídku do Budějovic, je právě možnost tvořit kontinuálně a budovat fungující tým lidí, což autorské divadlo vyžaduje, aby herci s naší poetikou šli a rozuměli jsme si vzájemně.

Foto: Malé divadlo

Měli jste v té době už nějaké zkušenosti s divadlem pro děti?

PH: Já jsem z Kroftova ročníku a ten do nás na škole vtloukal, že divadlo pro děti je základ, a to musíme umět. Mám rád hravou formu divadla, což divák s duší dítěte hodně ocení. Jinak úplně nerozlišuji, jestli dělám pro dětského nebo dospělého diváka, vždy se u toho chci bavit.

JL: Já se přiznám, že to nedělám pro děti, ale pro sebe. A ukázalo se, že to mentalitě dětského diváka poměrně odpovídá.

S jakými plány a vizemi jste přicházeli do Malého divadla?

JL: Udělat tady z toho super divadlo. Měli jsme pocit, že nám na začátku nikdo nevěřil.

PH: První, co jsme si s Jankem vytyčili, bylo zvýšit Malému divadlu sebevědomí. Proto jsme rozhodli dělat inscenace i mimo budovu divadla, připravili jsme plenérovou inscenaci Quijote! nebo site specific Autobuď. A teď jsme ve fázi, kdy máme zdravé sebevědomí, chceme se seznamovat, kamarádit, získávat kontakty napříč republikou a nejen jí, komunikovat, vyměňovat si zkušenosti. Jsme součástí velkého mezinárodního projektu Platform Shift+, který se zaměřuje na výzkum divadla pro teenagery a založili jsme projekt Trojčtení, kde představujeme současné zahraniční texty pro mladé publikum. Chceme nabídnout repertoár pro všechny dětské věkové skupiny včetně teenagerů, na které jsme se teď zaměřili, protože pro ně se tu dříve příliš nehrálo. A i nadále chceme připravovat inscenace mimo budovu divadla.

JL: Už jsme si zlegalizovali, že poslední premiéra sezóny bude vždy v plenéru.

Jaký titul chystáte pro tuto sezónu?

JL: Letos to bude spjaté s Platfomou. Před rokem jsme začali spolupracovat se skupinou studentů z budějovického Gymnázia Česká, kteří dostali jednoduché zadání: vymyslete si divadelní projekt svých snů a my vám ho zrealizujeme. Ze strany studentů přišlo přání zabývat se příběhy obyčejných, náhodných lidí – Budějovičáků a sestavit to z jejich zpovědí. Taková platforma existuje mimo divadlo jako facebooková stránka „Humans of“ a název města, která spočívá v tom, že fotograf potkává náhodné lidi, vyfotí je, chvíli si s nimi povídá a pak jejich příběhy umístí na Facebook. Studenti začali sbírat materiál na Sokolském ostrově v centru Budějovic, který si vytyčili za své teritorium. Nakonec vznikne jednorázová akce s názvem Humans of Sokolák, takové sociologické divadlo, které bude zahajovat letošní Majáles, a na Sokolském ostrově bude 100 účinkujících – obyvatel Budějovic. Pokusíme se zdivadelnit město.

Foto: Malé divadlo

Liší se pohledy zahraničních a tuzemských studentů v tom, co od divadla svých snů očekávají?

JL: Zatím jsme se setkávali hlavně s tvůrci. Studenti se setkají v březnu v Miláně.

PH: Ale loni v lednu jsme měli setkání partnerů projektu a udělali jsme výzkum mezi studenty gymnázií, kteří si měli připravit referát na téma, jak by mělo vypadat ideální divadlo. Vzhledem k tomu, že tato platforma je zaměřena nejen na výzkum divadla, ale i na moderní digitální technologie a jejich zapojení do divadla, tvůrci si mysleli, že právě na to se dá mladý divák nachytat, ale studenti paradoxně touží po kontaktu s živým hercem, a moderní technologie od divadla neočekávají, protože jich mají hodně v ostatních sférách života. To, že studenty zajímají autentické příběhy, potvrdila i volba tématu Humans of Sokolák a z finálního konceptu technologie nakonec vysublimovaly. Loni v červnu jsme byli se dvěma studenty v Portugalsku, kde prezentovalo všech deset zúčastněných zemí své projekty – tzv. národní inscenace a překvapivě Humans of Sokolák tam měl velkou odezvu. Národní inscenace se pak mají společně odehrát v Maďarsku, a protože Humans of Sokolák je nepřenosná, tak vznikne ještě jedna inscenace, která bude mít premiéru v dubnu, zatím má pracovní název Online a zůstane nám na repertoáru.

Zaujala vás na portugalské konferenci i témata dalších národních inscenací?

JL: Mě zaujali Portugalci, kteří nahlíželi na generaci mladých očima jiné generace, a na Sokoláku bych to chtěl také využít. Portugalci postavili na jeviště osm babiček a doprostřed dali obrovské tlačítko, které se babičky bály zmáčknout. A pointa byla, že někdo přišel a odvážil se ho stisknout.

PH: To byly autentické neherečky – babičky z okolí. A pro nás se to doslovně překládalo skrz Google translator, čímž to dostalo další rozměr.

JL: Mně přišli ještě skvělí Norové. Vytvořili koncept ducha, který se objevuje na projekcích, ale ve skutečnosti to není video, ale holka na Skypu, což diváci zjišťují až později, že je s nimi schopna komunikovat. První část se odehraje v jiném městě jen za přítomnosti onoho ducha a na konci je ten duch pozve do svého domovského divadla v Molde. To přesně odpovídá modelu jejich divadla, kdy z malého města musí divadelně obsloužit 100 km pobřeží, touhle postavou ducha si vytvořili prodlouženou ruku.

Kde mimo tato setkání čerpáte inspiraci?

PH: Už jsem si začal říkat, že nesmíme dělat jedno divadlo za druhým, abychom měli ještě možnost sbírat inspiraci mimo divadlo. U Geisslerů jsem se přistihl, že dělám divadlo o divadle.

JL: Co se týče inspirace, zjistil jsem, že o tolika jiných věcech než o divadle zase nepřemýšlím.

Jak máte v divadle rozdělené kompetence?

PH: Jsme tandem vedení divadla. Domlouváme se na sezóně a týmu lidí, ale inscenace si tvoříme sami. Původně jsme plánovali, že si budeme vzájemně dramaturgovat inscenace, ale to nejde skloubit s provozem.

Kam plánujete Malé divadlo dál nasměrovat?

PH: V letošní sezóně ještě připravujeme k 700. výročí našeho „největšího Čecha“ inscenaci o Karlu IV. Vytvoříme manuál pro dobrého vladaře s podtitulem „Na hlavě státu záleží“, abychom dětem ukázali kvalitního panovníka. V příští sezóně se rýsuje další mezinárodní projekt. Plánujeme využít potenciál všech souborů Jihočeského divadla, což jsme naznačili při Frankensteinovi zapojením členů opery a baletu a v projektu Autobuď, kde jsme zapojili činohru a balet. Propojení souborů uskutečníme v rámci původního autorského rodinného muzikálu, to je můj sen, který teď získává jasnější kontury. V příští sezóně budeme pokračovat ve Trojčtení. Spojili jsme se s Dilií, která vyhlásila překladatelskou dílnu s tématem současná hra pro děti, oslovujeme divadla, která se na tom s námi budou podílet.

JL: Další krok je pozvat do Malého divadla skvělé lidi – tvůrce a herce – a dopřát mu nové impulzy. A dostat Malé divadlo na mapu českého divadelního světa.

Foto: Malé divadlo České Budějovice

Jak se bude v dalších sezónách profilovat dramaturgie?

PH: Rýsují se dvě linie: svévolné zacházení s klasikou a původní autorské hry, ať už se váží k regionu nebo tematicky k věkové skupině. Rozhodli jsme se, že nebudeme striktní a pokud budeme chtít změny v dramaturgickém plánu, tak je uděláme podle toho, co nás momentálně bude zajímat. Nechceme plánovat příliš dopředu, divadlo musí být živé. I když jsme v kamenném divadle, cítíme se tu svobodně. Sice s divadlem nakládáme poněkud svévolně, hrajeme si, experimentujeme, ale zodpovídáme se divákům a jejich zájem naznačuje, že jsme zvolili správnou cestu.

Kolik prostoru necháváte hercům při procesu zkoušení?

PH: Jsem zvyklý naslouchat hercům a požaduji, aby sami přicházeli s podněty. Na počátku představím svůj koncept, vytyčím hrací hřiště a mám rád, když se tam herci pohybují svobodně. Teď zkoušíme inscenaci o Karlu IV., je to technicky náročné, jsme hodně omezeni tím, že řada věcí musela být vymyšlena dopředu, ale nemáme pevně daný text, herci si můžou improvizovat. Razím politiku, že herec je nakonec ten, který to předává diváku, a jeho zainteresovanost je rozhodující. Dává představení úplně jinou energii, když se spolupodílí na tvorbě, než když mu to režisér nalinkuje, to je potom „loutkové divadlo“ v pejorativním slova smyslu, a já mám rád živé divadlo. Herci to musí vzít za své.

JL: Cítím se v Malém divadle jako doma od chvíle, kdy jsme začali dělat Filmmakery. Dva měsíce před tím jsme změnili dramaturgický plán a nebylo připraveno vůbec nic. Na první zkoušce jsem se herců zeptal, co by rádi dělali a vzali jsme si téma filmu na divadle. Byl to časově obrovský šrumec, ale už jsme měli odvahu to zkusit a věřili si. I když občas režíruji jinde, nikde necítím takovou volnost jako tady.

Jaký máte vztah k loutkám a kdy je používáte?

PH: Nejsme „echtovní“ loutkáři. Loutkové divadlo vnímáme v nejširším slova smyslu. Primárně si zvolíme titul, pak se bavíme o formě.

JL: Někdy zjistíme, že k tomu potřebujeme loutku, jindy autobus. Peťa má sklony loutky využívat daleko víc, má rád hravé věci. Já mám tendenci si vymyslet autobus a pak řeším co s ním. Ale loni jsme si vysnili loutkovou věc s loutkou v životní velikosti a z toho jsme s Tomsou Legierskim, s kterým jsme to režírovali, do pěti minut odvodili, že by se k tomu hodil Frankenstein. Loutka má 1,8 metru a scénograf Honza Brejcha ji dělal asi rok.

Máte divadelní sny?

JL: Já chci režírovat zahájení olympiády.

PH: Baví mě hudební divadlo, láká mě opera a mám vysněného Čechova s maňásky.

JL: To jsme vymysleli pro první sezónu, ale přišlo nám to na začátek jako příliš přehnané.

Jakým dalším divadelním aktivitám se věnujete?

PH: Já mám soubor Geisslers Hofcomoedianten, to je hodně srdeční věc, která mi dělá velkou radost, hrajeme 15. sezónu, máme stálý prostor ve Vile Štvanice v Praze, kterou okupujeme s dalšími třemi soubory, a diváci se tam učí chodit. Myslel jsme si, že Geissleři budou krátký projekt, protože koho dnes baroko zajímá a kdo si vůbec zapamatuje ten název. Je neuvěřitelné, že máme pořád o čem hrát, je to taková utopie, která lidi zajímá. Jednou za čas je dobré se nadechnout někde jinde, loňskou sezónu jsem režíroval pro divadlo Letí inscenaci 8GB tvrdýho porna, což bylo čistě herecké divadlo na základě předem daného dramatického textu, což pro mě byla úplně jiná a velmi občerstvující práce. Na jaře budeme dělat s Matijou Solcem v Tallinu plenérovou verzi Snu noci svatojánské, budeme rozžívat město k oslavám Shakespearova výročí.

JL: Měl jsme s kamarády skupinu UMSKUP, kterou jsme transformovali v Minikapelu. Hrajeme ve složení miniklavír, který jsme našli v loutkovém divadle a dali jsme do něj klaviaturu, ukulele, nejmenší dětské bicí, minibasa, miniharmonika. Snažím se také hostovat a všichni mě naštěstí nechávají dělat autorské věci i v činohrách. Loni jsem režíroval v Opavě k 25. výročí sametové revoluce Plné ruce revoluce, v Západočeském divadle v Chebu s Natálkou Preslovou Rychlé šípy RELOADED o šípácích, kteří vyrostli, mají psi, rybičky a hypotéky a vůbec nechtějí být hrdiny.

Silvie Vojíková, 18. 4. 2016

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.