Invence, edukace, inspirace

Divadlo loutek v sezoně 2014/15

Repertoár ostravského Divadla loutek se z dlouhodobého hlediska vyznačuje pestrostí, jednotlivé sezony však zároveň nepostrádají ústřední leitmotiv. Tento postup pak umožňuje oslovit co nejširší spektrum diváků. Sezona 2014/15 nepředstavovala výjimku.

Zatímco v letech předchozích tvůrci kladli důraz zejména na složky režie nebo dramaturgie, popřípadě se zaměřili na žánr pohádky (ať již v souvislosti s prosazováním titulů autorských či klasických), sezona 2014/15 byla v tomto směru specifická. Ona výjimečnost spočívala ve zdůraznění samotné podstaty divadla ve smyslu umění propojujícího sféru estetickou a výchovnou (Hodina Komenského, Vlku, dobré chutnání!), s přesahem k tématům filozofickým (Oskar a růžová paní).

Druhým významotvorným prvkem repertoáru se stalo začlenění inscenací interaktivních (Aika ze ztracené pohádky, Mráček a Mračoň), podporujících vedle fantazie rovněž vztah mezi hercem (potažmo loutkou) a divákem. Využívaný nonverbální způsob komunikace nadto podněcoval složku hereckou.

Když loutky ožívají

Martin Geišberg není ostravskému publiku neznámý, pro Divadlo loutek totiž už v sezoně 2010/11 nastudoval inscenaci O víle menší než zrnko máku, jíž byla otevřena alternativní scéna. Zde bylo také uvedeno Geišbergovo nové autorské divadelní dílo – Aika ze ztracené pohádky.

Režisér i tentokrát pracuje s principy, které vyžadují přímou účast diváka. Vzájemná interakce mezi hercem a publikem se projevuje už ve foyer, kde se inscenace začíná odehrávat. Lenka Sedláčková (herečka Bernadeta) částečně využívá improvizace. Ostatně k ní jsou přímo směrováni také diváci, jež se místo pohodlných sedaček musí tentokrát spokojit se sezením na kbelících (malování divadla). Ty jsou rozmístěny uprostřed hracího prostoru z obou stran uzavřeného skříněmi. Za publikem se pak nachází další, tentokráte vyvýšený prostor s bednami. Zrcadlové členění kompaktně propojuje a nadto rozšiřuje hrací plochu, čímž inscenace nabývá na plastičnosti, obrazy se totiž v rychlém sledu střídavě odehrávají na jednotlivých scénách.

Herci v Geišbergově inscenaci představují loutky ožívající v tajuplném divadelním světě. Herecká složka se tak zakládá výhradně na práci s tělem, pohyby jsou přísně stylizované, odpovídají bytosti neživé. Konstantnost jednání přerušují pouze neočekávané skutečnosti (snaha nenápadně rozbalit bonbón) podněcující komickou stránku inscenace (křečovitě sepjaté ruce svírající dobrotu). Je-li divadlo možné vnímat jako fantaskní místo, pak Geišberg tento předpoklad zcela naplňuje, a to nejenom iluzivní proměnou ženy v loutku a loutky v ženu, ale mimo jiné rovněž prodlouženou rukou, symbolicky objímající celou scénu, záhy otevírající bednu, v níž dřímá loutka Hamham (Ondřej Beseda).

Geišbergova inscenace je tělová, smyslová, naplňující podstatu interaktivního jevištního díla (dotýkání se diváků). Verbální komunikační prostředek schází. Herci využívají (nonverbálních) gest, v důsledku čehož dochází k vyzvednutí těla a tělovosti (v přeneseném slova smyslu specifičnosti loutek a loutkového divadla). Jsou-li zvukové prvky využívány, pak se jedná zejména o citoslovce (ham ham) odkazující k řeči dětí (inscenace je určena nejmladšímu publiku), loutka Toto (Karel Růžička) se vyjadřuje prostřednictvím píšťalky, pro hudebníky (houslistka Sonáta Edita Bandyová a pták Klíček Tomáš Rossi) se oním komunikačním prostředkem stává hudba, zatímco pro Aiku (Eva Baláková) tanec.

Syntéza rozličných uměleckých druhů a uplatněných výrazových prostředků pak z Aiky ze ztracené pohádky činí dílo mající edukační rozměr.

Foto: Roman Polášek

Vánoce v hávu tajemna a mystiky

Vánoční inscenace mají v Divadle loutek dlouhodobou tradici, o čemž ostatně svědčí inscenace Petra Nosálka Půjdem spolu do Betléma. Ta od premiéry v roce 1990 do derniéry v roce 2012 dosáhla 738 repríz.

Na počátku adventu bylo na tuto tradici navázáno, a to uvedením nové vánoční inscenace – Štědrý den malého Jakuba, divadelní adaptace Malé vánoční povídky Ludvíka Aškenazyho. Inscenace v režii Václava Klemense se vyznačuje poetičností, která přispívá k vykreslení neopakovatelné, ba tajemné atmosféry Vánoc.

Šest přátel-mužů se každoročně setkává na Štědrý den, aby společně prožili alespoň několik hodin. Ty jsou pak vyplněny Jakubovým příběhem o tom, jak se před lety, když byl velmi malý chlapec, ztratil svému tatínkovi v hlavním městě. Praha, nadto vánoční, představuje magické místo, kde se lze setkat s mluvícím koníkem či panenkou-hvězdičkou. Zázračnou auru ovšem mají i skutečné postavy, jež Jakub při svém putování městem potkává (např. lampář se v jeho očích stává tím, kdo rozsvěcuje nikoliv pouze Prahu, ale celou nebeskou klenbu). Svět fantazie pak umocňují i rozličné typy loutek, jichž je v inscenaci využito – ať se již jedná o kapra-maňáska, chlapce-manekýna nebo letadlo (tyčovou loutku).

Klemensova inscenace je dílem nesmírně dynamickým, k čemuž přispívá nejenom propojení reálného příběhu s retrospektivou vyprávění (obraz pána s kaprem), ale zejména hudební složka. Rychlé střídání obrazů s koledami pak podněcuje temporytmus inscenace, koledy nadto dokonale dokreslují atmosféru Vánoc.

Foto: Roman Polášek

Pestrobarevný pokojíček klíčem k dětské duši

Rovněž Mráček a Mračoň, další inscenace, jejíž publikum tvořili nejmladší diváci, byla zaměřena nikoliv na pasivní přijímání divadelního umění, ale na aktivní zapojení vedoucí ke vzniku neopakovatelného představení. Autorkou scénáře, který byl vytvořen na základě pohádky Petra Dvorského, a zároveň režisérkou je Lenka Sedláčková.

Příběh Mráčka a Mračoně je zasazen do pestrobarevného dětského pokojíčku uzavřeného ze tří stran stěnami. Zatímco rodiče se povětšinou nachází mimo tento prostor v hledišti, děti přímo vstupují do fascinujícího světa fantazie. Usedají doprostřed pokojíčku, po jehož vnitřním obvodu se začíná odehrávat děj, kterého se záhy samy stávají součástí, ba tvůrci – na jaře sází semínka, v létě si hrají s motýly (tyčové loutky), v zimě pak staví sněhuláka a nadto se podívají do vesmíru.

V pokojíčku, prostředí dětem důvěrně známém, se nachází zdánlivě obyčejné předměty, jež však jsou zásluhou představivosti antropomorfizovány, popř. nabývají symbolického rámce. Mráček a Mračoň jsou polštářky-maňásci, kapsář pak evokuje půdu, do níž děti sází semínka, ze stočeného koberce se stává vesmírný koráb, zatímco z deštníku loď plující po vodě. Atmosféru tohoto obrazivého světa dokresluje melodicky nápaditá hudba Michala Sedláčka. Inscenace je nejmladšímu publiku blízká nejenom formou zpracování, ale rovněž díky scénáři, který je zdánlivě banální, avšak právě tento postup usnadňuje komunikaci s divákem. Z koncepčního hlediska je tak využíváno jednoduchých vět či pouze slovních spojení („semínko – zasadit“). Dokonalosti iluze pak napomáhají také světelné efekty (let do vesmíru).

Inscenace Mráček a Mračoň plně koresponduje s vnímáním nejmenších dětí, je hravá, obrazivá, fantaskní a zároveň má edukační poslání. Vedle přírodních zákonitostí totiž zábavným způsobem ukazuje dětem, že předměty, tvořící jejich svět, jim mohou zásluhou fantazie otevřít brány do celého kosmu.

Foto: Roman Polášek

Schola ludus

Krátce po Dni učitelů (premiéra se uskutečnila 10. dubna 2015) byla příhodně uvedena inscenace s názvem Hodina Komenského. Ačkoliv titul by mohl evokovat strohé dílo s primárně vzdělávacím záměrem, podtitul Život J. A. K. trochu jinak nabízí pohled zcela odlišný. Vít Peřina, autor textu, Komenského totiž sňal z piedestalu nedotknutelnosti a jeho osobnost i rozsáhlé dílo ukázal s nádechem nadsázky. Takto doslova dokořán otevřel bránu školy (potažmo divadla), v níž se žáci (diváci) vzdělávají prostřednictvím hry.

Pro režiséra Martina Tichého se tento aspekt stal východiskem k pojetí inscenace v intencích totálního divadla.

Třída. Neosobní, strohá místnost, v níž fantazie není podněcována, nýbrž se utápí pod nánosy strohých tradic. Výuka zde probíhající je nudná. Nic neříkající data, jména, která je schopen si zapamatovat pouze třídní šprt Pepíček (Lukáš Červenka). Jeho spolužáci na stanovenou formu vzdělání rezignují, odmítají být součástí takového školského systému. Komenský je pro ně více než Učitelem národů mužem, jehož zájmy se od jeho vrstevníků nikterak nelišily. Žertovná básnička s erotickým podtextem mířená na Komenského osobnost přivádí učitele (Martin Legerski) k myšlence stávající koncept výuky zcela změnit, a to právě v duchu Komenského zásady – školy hrou.

Žáci tak s odstupem mnohých staletí vnímají jako pouhé stíny (uplatnění stínohry) vojska Habsburků a protestantů, střetávající se v kopcovité krajině Evropy (dřevěný úhloměr). Neutěšené sedmnácté století po válce sužuje další rána, a to v podobě morové epidemie. Kostlivec tančí s mladou dívkou její poslední tanec, tanec smrti. Dívka, zpočátku svádějící se smrtkou aktivní souboj, však záhy jejímu vlivu podléhá a za ponurých tónů klavíru klesá k zemi, zatímco kostlivec nad bezvládným tělem jásá. Historická rovina této scény (morová zkáza v době temna) nabývá estetického rámce (tanec smrti pojat jakožto černé divadlo). Iluzivní principy jsou však v samotném závěru scény roztříštěny antiiluzivním komentářem učitele, jenž do uměleckého ztvárnění vnáší fakta (smrt Komenského ženy a dětí).

Život Učitele národů byl nesmírně bohatý, což je ještě více umocněno širokým spektrem použitých divadelních postupů. Labyrint světa vzniká přesouváním praktikáblů (školních tabulí s tituly nejvýznamnějších Komenského děl). Filmové postupy jsou naproti tomu uplatňovány v obrazech, v nichž si Poutník (učitel) nasazuje (popř. sundává) brýle. Rvačky tak plynule přechází ve zpěv, radostné počítání či nadšené odříkávání vyjmenovaných slov.

Humorný aspekt je ostatně patrný napříč inscenací. Vedle uměleckého ztvárnění („dirigování“ řevu žáků) však nabízí i rozměr mající edukační nádech (retrospektivní pohled na formu trestání žáků v době před Komenským).

Skutečnost, že vyučování je analogií Komenského života, je o to zřejmější v obraze, kdy ztřeštěná uklízečka v zápalu horlivosti smaže z tabule názvy Komenského děl. Celoživotní tvorba je symbolicky zničena. Učitel, obdobně jako Komenský, se s nemenším úsilím vrhá do další práce. Síly mu však již nestačí. Slova, která na tabuli píše, se postupně mění v záznam kardiogramu, jenž je za ohlušujícího pískání ukončen zlověstnou vodorovnou čárou.

Hodina Komenského Martina Tichého je symbolicky přirovnávána ke „schola ludus“. V inscenaci tak režisér propojuje dětskou rozvernost s poutavostí i ohromným entuziasmem, jenž nabývá reálných tvarů v podobě divadla na divadle.

Foto: Roman Polášek

I pohádky mohou být absurdní

Poslední inscenace sezony 2014/15 byla znovu věnována dětem. Autorkou hry Vlku, dobré chutnání! je jedna z nejúspěšnějších polských dramatiček současnosti – Marta Guśniowska.

Režisér Marián Pecko (v Divadle loutek je vedle muzikálu Malované na skle podepsán rovněž pod Lebensraum/Životní prostor) předpokládá znalost tradičního chápání principů dobra a zla a rolí, které jsou s tímto spojeny. Vlk je typickým nositelem zla, zatímco zajíček je postavou veskrze kladnou. Tato základní, klasická platforma však získává nádechu absurdna, a to právě zásluhou propojení rolí. Díky pavoučici, zasloužilé matce dvou tisíc dětí, se stařičký vlk ujímá mladého, naivního mláděte zajíce. Jejich společná pouť do penzionu pro opuštěné zajíčky je poutí lemovanou osobnostními proměnami protagonistů příběhu. Z vlka se stává vegetarián, jenž nepohrdne mrkví, i zajíc však přejímá zvyky svého „učitele“, když s ním vyje na měsíc (obraz pojat jako stínové divadlo).

Absurdita však nepramení pouze z hry, ale promítá se i do jednotlivých inscenačních složek, zejména pak do scénografie (Eva Farkašová). Pavoučice s dlouhými pletacími jehlicemi pak velikostí odpovídá zajíci, jenž díky nepatrné velikosti působí nesmírně křehce, bezbranně. Naproti tomu klíšťata (prstové loutky), popletení nemotorové, se podobají spíše ptákům než hmyzu (nadto v podstatě užitečnému!).

Ačkoliv černé, i přesto originálně řešené kostýmy loutkovodičů kontrastují se zemitými odstíny barev tvořících nápaditou scénu (pokoj s oprýskaným umývadlem, starým věšákem, pokoj, jehož dominantu představuje oválný stůl, který je zároveň hracím prostorem), evokující nepříliš útulné, přesto však působivé doupě.

Vlku, dobré chutnání! je inscenací osobitou, oproštěnou konvencí, v čemž tkví její kouzlo.

Foto: Archiv DLO

Dívej se na svět tak, jako bys jej viděl poprvé

Obdobně jako v letech předchozích byl rovněž repertoár sezony 2014/15 obohacen o inscenace uvedené v rámci cyklu Přesčas. První z těchto inscenací byla adaptace novely Erica-Emmanuela Schmitta, Oskar a růžová paní.

Oskar a růžová paní je příběhem desetiletého Oskara (Robin Ferro), jehož operace kostní dřeně nedopadne dobře. V nadcházejících dvanácti dnech (každý den představuje deset let života) chlapec píše na základě doporučení paní Růženky (Zdena Przebindová), zdravotní sestry na onkologickém oddělení, dopis Bohu. Tyto dopisy jsou upřímnou zpovědí dítěte, jehož vnímání světa není spoutáváno zkušeností (představy o lásce, kdy se děti rodí z polibku). Bezprostřednost, s níž nahlíží na jevy zdánlivě banální, je uchvacující. V dopisech se odráží Oskarovy pocity, radosti i strasti. Ty však nejsou spjaty s obavami z vlastní smrti, ale se změnami chování jeho nejbližších, zejména rodičů. Dopisy představují analogii lidského života. Oskar tak prožívá první lásku k Peggy (dívce z vedlejšího pokoje) i první obavy o její život (dívčina operace). S Peggy se později rozchází, avšak usmiřuje se se svými rodiči („všichni zemřou, ale oni by umřeli s výčitkou“).

Režisér Václav Klemens divadelní inscenaci oprostil jakékoliv infantility či sentimentu (k čemuž by zvláště věk hlavní postavy, natož smrtelně nemocné, mohl svádět), stejně tak postupů výsledný jevištní tvar ozvláštňujících. Věcnost a přímočarost herectví Robina Ferra a Zdeny Przebindové podtrhuje zdánlivě obyčejné stránky lidského života, které zásluhou dětského pohledu, jenž je nadto konfrontován se smrtelnou nemocí, získávají obrysů výjimečnosti.

Foto: Roman Polášek

Boty tvořící lidský svět? Proč ne!

Druhou inscenací nastudovanou v rámci cyklu Přesčas se stala autorská pohybová roadmovie SaBOTáž, na jejímž vzniku se vedle Evy Balákové podílela i tanečnice Jana Ryšlavá.

Dvě mladé, půvabné dívky. A boty. Hromady bot, papučí, balerínek i střevíčků, jež ovšem v inscenaci pozbývají svého primárního významu. Nejsou pouhým módním doplňkem, ale významotvorným prostředkem formujícím svět, do něhož se dívky naplno noří.

Boty jsou nejenom sedmimílové, ale přejímají i symbolický význam, když se z nich stává telefon, číše na víno, mušle (poslouchání šplouchání moře), zuby v tlamě žraloka, šejkr i půda (zasypání zdánlivě mrtvých těl). Boty se však podílejí rovněž na temporytmu inscenace (stupňující se ťukání podpatků o podlahu), což se projevuje především při stepu.

SaBOTáž je inscenací nesmírně dynamickou, energickou, ba živelnou, v níž dochází k syntéze prvků baletních s akrobatickými, inscenací, evokující zlatou éru grotesky. Primární vyjadřovací prostředek představuje pantomima, která je v krajních výrazových polohách doplněna o expresivní zvukové projevy (výkřiky, pištění v tunelu, výskání). Dynamičnost je však vedle rychlého sledu jednotlivých obrazů (napomáhá tomu i otevřená scéna) podněcována rovněž živou hudbou. Vedle komponované podoby (ve scéně v baru se navíc stává přímo součástí obrazu) má také formu spontánní, ne-li přímo improvizovanou (louskání prstů). Absence rekvizit usnadňujících recipientovi začlenit obraz do konkrétního prostoru pomyslně vyrovnává právě hudební složka. Divák se tak společně s dívkami ocitá na peróně, ve vlakovém kupé. Cestuje sajdkárou nebo kamiónem, kde dochází ke konfrontaci ženského a mužského světa. Zatímco ženský princip je založen na hlubších emocionálních (poznávání podmořského světa se nese v intencích čiré euforie) i duchovních prožitcích (návštěva chrámu obsahuje prvky stínového divadla), mužský svět je dravý (motorkář mající stereotypně zastrčené palce za opaskem), bezvýhradně dominantní (světla kamiónu drží mladý muž, na něhož se řidič otočí s příkazem – „pojď, světlomet!“).

SaBOTáž symbolizuje cestu a zároveň nekonečnou vnitřní energii, jež entusiasticky prýští z každého lidského pohybu i gesta. V tom tkví výjimečnost výsledného divadelního tvaru.

Foto: Roman Polášek

Závěr

Je-li podstatou divadla umělecké ztvárnění lidského světa a zkušeností, jichž člověk nabývá, a to tak, aby výsledná inscenace měla zároveň rozměr edukační, pak tyto předpoklady byly v uplynulé sezoně v Divadle loutek zcela naplněny.

Navzdory svébytnosti každé vytvořené inscenace měly všechny společný jeden aspekt – tendence k obohacení diváka nejenom po stránce audiovizuální, ale rovněž duchovní. V Aice ze ztracené pohádky nebo v Mráčku a Mračoňovi se tvůrčí tým zaměřil především na interakci, a to nejenom ve vztahu herec-divák, ale také v postoji herce-vodiče vůči loutce. Tento vztah byl založen na komunikaci (třebaže nonverbální), umožňující přenos informací. Obdobně byla koncipována inscenace SaBOTáž, v níž se navíc došlo k syntéze rozličných druhů pohybového divadla. Naproti tomu Hodina Komenského byla založena zejména na verbálních projevech, jež ovšem zpětně byly umocněny právě prostřednictvím postupů, které jsou vlastní pouze divadelnímu umění.

Sezóna 2014/15

Geišberg Martin: Aika ze ztracené pohádky. Režie: Martin Geišberg, kostýmy a loutky: Elisabeth Wittgruber, scéna: Juraj Poliak, hudba: Martin Geišberg, Tomáš Rossi, Edita Bandyová. Česká premiéra: 19. září 2014 na alternativní scéně.

Schmitt Eric-Emmanuel: Oskar a růžová paní. Režie: Václav Klemens. Premiéra 30. září 2014 na alternativní scéně (v rámci cyklu Přesčas).

Aškenazy Ludvík: Štědrý den malého Jakuba. Režie: Václav Klemens, scéna a loutky: Michal Hejmovský, kostýmy: Eva Kotková, hudební aranžmá a nastudování: Vlastimil Ondruška, dramaturgie: Jana Pithartová. Premiéra: 5. prosince 2014.

Baláková Eva – Ryšlavá Jana: SaBOTáž. Koncept: Eva Baláková, choreografie: Jana Ryšlavá, Eva Baláková, režijní spolupráce: Tomáš Sukup, Ondřej Beseda, hudba: Tomáš Rossi, scéna: Eva Baláková. Česká premiéra 27. února 2015 na alternativní scéně (v rámci cyklu Přesčas).

Dvorský Petr: Mráček a Mračoň. Scénář a režie: Lenka Sedláčková, scéna: Tomáš Volkmer, loutky a kostýmy: Gabriela Bernardová, loutkářská spolupráce: Božena Homolková, hudba: Michal Sedláček, dramaturgie: Jana Pithartová. Premiéra 20. března 2015 na alternativní scéně.

Peřina Vít – Tichý Martin: Hodina Komenského (Život J. A. K. trochu jinak). Režie: Martin Tichý, scéna: Pavel Borák, kostýmy: Markéta Sládečková, hudba: Pavel Helebrand, dramaturgie: Jana Pithartová. Premiéra 10. dubna 2015.

Guśniowska Marta: Vlku, dobré chutnání! Překlad a dramaturgie: Jana Pithartová, režie: Marián Pecko, výprava: Eva Farkašová, hudba: Tomáš Rossi. Česká premiéra: 12. června 2015 na alternativní scéně.

Andrea Fantová, 8. 1. 2016

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.