Detektivní klišé pro mládež

Realizace třetí premiéry letošní sezony v plzeňském Divadle Alfa se ujala osvědčená autorská dvojice Tomáš Jarkovský a Jakub Vašíček.

Oba tvůrci začali s divadlem spolupracovat v roce 2012, kdy pro věkovou kategorii mládeže a dospělých uvedli činoherní autorskou adaptaci W. Shakespeara nazvanou Hamleteen, pokračovali ve stejném roce loutkovou hrou Čert tě vem! a vloni další činohrou, zpracováním Ostře sledovaných vlaků.

Spadla klec je tedy čtvrtým počinem v tomto divadle, nepočítám-li hru Ptej se proč? aneb Svět podle Křečka (2013), která byla určena nejmenším divákům. V nové inscenaci se opět vrací k loutkám a k práci pro věkovou kategorii, které tato autorská dvojice evidentně rozumí.

Už při zakoupení programu vám začne být jasné, že jste si přišli do divadla hrát a že to, co uvidíte, nemáte brát příliš vážně. Na představení bývalých klientů káznice Jarkovského–Vašíčka vás totiž podle programu zve dramatický kroužek Borská divadelní cela s Divadlem Alfa v pouhé koprodukci. Což následně potvrzují u vchodu do sálu stojící dva zdatní vězeňští dozorci. Vstupem tak začíná rámec samotného představení. Dozorci vás usadí v sále – kulturní místnosti ve Věznici Plzeň-Bory – a vážený pan vychovatel v podání Daniela Čámského vás drsným hlasem přivítá na prvním vystoupení uvedeného dramatického kroužku a pozdraví v hledišti sedícího majora Vitáska, legendu plzeňské kriminalistiky, kterému je celé představení věnováno, protože odchází do zaslouženého důchodu. Trestanci se tak stávají amatérskými herci. Velkej Francek (Petr Borovský), Andula Uspávačka (Blanka Josephová-Luňáková) a Bořivoj Bláha (Robert Kroupar) jsou majoru Vitáskovi důvěrně známí, protože s jejich kriminální minulostí prožíval podstatnou část své služby. Tuto řadu doplňuje profesionální herec Divadla Alfa (Milan Hajn), který pomohl uváděnou hru secvičit. (Pro Milana Hajna je to poslední role v angažmá tohoto divadla, protože od nové sezony bude hrát v královéhradeckém Divadle DRAK.)

Po úvodním rámci začíná předehra samotné hry, kterou vypravěč, hudebník, respektive vychovatel ve věznici datuje do sedmdesátých let minulého století, kdy současný major Vitásek u policie začínal jako mladý podporučík a musel řešit zapeklitý případ. Ten nyní znovu ožívá na improvizované scéně kulturní místnosti plzeňské věznice, která je tvořena železnou vězeňskou palandou, z přední části opatřenou oponou.

Musím konstatovat, že scénografie byla z mého pohledu velice vydařená a je s podivem, co všechno lze s otočnou palandou, na kartonu malovanými obrázky, baterkami a bodovým světlem vytvořit. Jednotlivé scény se díky použitému světlu míhají v takřka dokonalém filmovém střihu a divák se z ulice, po které jede policejní auto, v mžiku ocitá v autě za zády řidiče, v dalším okamžiku zpět na ulici a následně u trezoru, kde se ukrývá nejcennější plzeňský poklad. Trezor je pak pomocí třaskaviny odpálen, což je ostatně také krásný divadelní moment – natažení doutnáku, jeho zapálení (vytvořeno pohybující se prskavkou) a odpálení třaskaviny znázorněné komiksovým obrázkem výbuchu s textem bum. To vše v doprovodu zvyšujících se tónů elektronického piana. Jak loutkově prosté a elegantní.

Tím končí expozice samotné hry, doplněna je filmovými titulky se jmény protagonistů a začíná samotný děj detektivky. Ten je principiálně tvořen stejným systémem a je od začátku do konce doplněn neuvěřitelnou spoustou detektivních klišé. Na své si tak přijdou notoričtí příznivci všech filmových hitů od Fantomase po majora Zemana, od inspektora Clouseau po Jamese Bonda. Těmito klišé je protkán text i hudba Daniela Čámského, která byla dobrým kořením celé inscenace.

Malou výtku si však dovolím. Domnívám se, že vyznění inscenace neprospívá herecké pojetí Velkého Vincka. Prostředky, které Petr Borovský zvolil pro svoji, v zásadě komickou postavu protřelého zlodějíčka, jsou z mého pohledu na hranici vkusu. Jeho „mrckování“ v úvodní pasáži, kdy se trestanci představují, a parodie Donutila či Landovského ve výstupu telefonujícího policejního velitele, je pod úrovní tohoto zdatného herce. Fyzická rozdílnost jednotlivých aktérů je sama o sobě náležitě komická a pravděpodobně by se dala ještě více využít.

I přes to se domnívám, že použité divadelní i herecké prostředky velice přesně vystihují potřebu současného mladého diváka. Filmová klipovitost, rychlé střihy, napětí, trocha drsné vězeňské romantiky. Švih, který občas zpomalí krátké zastavení děje, proložený písničkami a hudebními motivy, je pro pubertální publikum přijatelnou formou, jak mu zprostředkovat fantazii loutkového divadla a udržet jeho pozornost. Žáci druhého stupně základní školy, s nimiž jsem představení absolvoval, sice neporozumí mnohým dobovým narážkám, které si autoři ve hře neodpouští, ale jdou po příběhu a radosti ze hry.

Divadlo Alfa, Plzeň

Tomáš Jarkovský a Jakub Vašíček: Spadla Klec aneb První případ podporučíka Vitáska

režie: Jakub Vašíček, j. h., dramaturg: Pavel Vašíček, scéna a loutky: Kamil Bělohlávek,

kostýmy: Tereza Venclová, hudba: Daniel Čámský

Premiéra 16. 3. 2015, psáno z reprízy 19. března 2015

[tento článek vyšel tiskem v čísle 2/2015]

Michal Drtina, 14. 5. 2015

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.