Kašpar tradičně?

Loutkářská dovednost, potřeba komorního odlehčeného představení pro školní mládež I. stupně, inspirativní návrat k tradici, možná i šance uvést tuto komedii založenou na akci a ne na slově na mezinárodní scéně či festivalu – to všechno byly zřejmě důvody, které přivedly v plzeňské Alfě před třemi lety na svět maňáskovou komedii v hlavních rolích s Kašparem (ne Kašpárkem) a jeho sousedem a protihráčem Škrholou.

Struktura celé této „maňáskové grotesky s minimem textu a maximem akcí“ nezapře jemnou osnovu francouzské maňáskové komedie. Líně plynoucí idylický život souseda Škrholy naruší přistěhování rodiny Kašpara se ženou Kalupinkou a nemluvnětem do bytu nad jeho hlavou a pro Škrholu je po klidu. V simultánně se prolínajících prostředích sledujeme, jak je Škrholův život čím dále tím více narušovaný „italskou domácností“ jeho sousedů. (Výprava Ivana Nesvedy důmyslně řeší rychlé proměny obou prostředí pomocí jakéhosi mlýnského kola, celý mechanismus však pro účely lehké paravanové komedie působí přece jen trochu robustně.)

Situace s Kašparem, který má vařit, ale i hlídat a utišit v Kalupinčině nepřítomnosti plačící dítě, silně připomínají punchiádu, jsou však daleko méně hrubozrnné a samozřejmě nekončí tím, že by se Kašpar ke Kalupinčině nelibosti (tak, jako je tomu v komedii Punche a Judy) dítěte jednou provždy zbavil. Kašparovo „hospodaření“ v kuchyni postupně graduje, až je dítě omylem odloženo do pračky a posléze zavěšeno jako mokré prádlo na šňůru. Rozhněvaná Kalupinka nepozorného otce honí po scéně s koštětem, polévka na plotně se mezitím samozřejmě připálí, z komína stoupá dým, a když jdou rodiče i s dítětem nehodu na střechu řešit, spadne jim řvoucí mimino komínem do sousedova krbu.

Osudem pronásledovaný soused si chce zachránit svůj klid alespoň tím, že si před domem postaví stan a pro své improvizované kempování si přinese i televizi. Do toho všeho se připlete policajt, který řeší stížnosti na hluk, a ve zmatku kolem policejní návštěvy se dítě ocitá v kanálu, soused Škrhola omylem bací policajta a pro jeho mrtvolu si přichází Smrtka. Místo nebožtíka si ale náhle láskou zaplanuvší Smrt odvádí zhypnotizovanou a omámenou Kašparovu ženu. Pro Kalupinčinu záchranu se nakonec Škrhola s Kašparem spojí, vyloví z kanálu miminko a všichni se vypraví do Smrtčina království. Smrtka pořádá svatbu se zcela pasivní Kalupinkou, ale pomocí mlýnského kola jako „stroje času“ zasáhne Škrhola a pomůže Kašparovi nejen k jeho ženě, ale i k likvidaci Smrtky.

Nastává slavnostní usmíření mezi Sousedem a Kašparem. Užuž si chce soused zase užít těžce nabyté pohody, ale oslava šťastného konce je v domácnosti nad jeho hlavou tak bouřlivá, že se klidu zase nedočká. Kruh životních proměn se neuzavírá, ale jako mlýnské kolo nadále točí.

Inscenace využívá jako hlavní téma rozpor mezi dvěma protikladnými přístupy k životu, které se projevují v charakterech i akcích jeho protagonistů. Vedle základního rozporu mezi klidem a aktivitou, tichem a hlukem, je zde napovězeno i obecnější téma týkající se radostí, ale i problémů, které přináší jak osamělost, tak rodinný život. Pozitivem celku je brilantní práce s maňásky (u Blanky Luňákové i Martiny Hartmanové je jen potvrzením jejich loutkářské dovednosti) včetně hlasových proměn jednotlivých figur, které musejí obě interpretky zvládnout, ale nemohu nepřiznat, že dobře vystavěné akce zřejmě mnohými reprízami ztratily na rytmu i razanci.

V inscenaci Soused Kašpar – soused Škrhola je v řadě prvků zřetelná snaha o oživení tradičního repertoáru i jeho aktualizaci, děje se tak ale s notnou dávkou nesmělosti. Dovedu si představit, že by soužití Kašpara a Škrholy bavilo mnohem více dospělé publikum. Pochopení pro problémy jeho protagonistů by zde bylo zcela jistě okořeněno osobní zkušeností. Pro skutečně živou vazbu s mladým publikem bylo na repríze, kterou jsem viděla, hodně „divadelně poučených“ a spontánní reakce brzdících učitelek, ale možná že těmto divákům připadala – vedle počítačových stříleček i akčních televizních thrillerů – tahle rakvičkárna přece jen vzdálená a krotká.

Divadlo Alfa, Plzeň

Soused Kašpar – soused Škrhola

Úprava a scénická realizace: Martina J. Hartmannová, scéna: Ivan Nesveda, hudba: Michal Vaniš, premiéra 9. 5. 2012, psáno z reprízy pro školy 27. 2. 2015

[tento článek vyšel tiskem v čísle 2/2015]

Nina Malíková, 14. 5. 2015

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.